Za vším hledej sousedku

Poslední lednový den přivezli „Bezruči“ neboli Divadlo Petra Bezruče z Ostravy v rámci abonentních představení do lázeňského města Maryšu a s ní i mladého herce, Poděbraďáka Vojtěcha Říhu, v roli Francka.

S nadsázkou je možné začátek Vojtova „hereckého příběhu“ popsat slovy: jednou si jako malý hrál se svou sestrou na zahradě, a když je uviděla sousedka, řekla jim: „Nechcete radši chodit do dramaťáku?“ A tak začal navštěvovat dramatický kroužek při DDM Symfonie pod vedením své sousedky – divadelnice Jany Pospíšilové, posléze přišly role v poděbradském ochotnickém spolku. „Kdy jsem stál poprvé na jevišti Divadla Na Kovárně? To si přesně nevybavuji, bylo to určitě v nějaké pohádce s dramaťákem. Pamatuji si na první představení s  ochotníky, což byl Lumpacivagabundus,“ říká Vojtěch. Hercem prvoplánově netoužil být, ale proč to po maturitě nezkusit? Vyšlo to hned napoprvé a on se ocitl na brněnské JAMU. Tady teprve zjistil, jak moc ho herectví baví. Už za studií hostoval u „Bezručů“. Nyní tam je pátou sezonu. Za sebou má několik výrazných rolí – Georgese Duroye v Miláčkovi, Dannyho Smiřického ve Zbabělcích, syna Miliho ve Spalovači mrtvol nebo Francka v Maryše. „Kdybych šel kamkoliv jinam, těžko bych měl takové hezké příležitosti. V tom jsou ‚Bezruči‘ odvážní, že dávají šanci lidem po škole. Je to také tím, že dramaturgie divadla je zaměřená na mladé diváky. Jeden z pěti titulů je klasický, například Maryša, zbytek jsou převážně experimenty. Ale i klasika v našem podání mladé přitahuje, jsou zvědaví, jak si s ní poradíme,“ vysvětluje osmadvacetiletý herec. Naskočit do zavedeného souboru, v té době na výsluní, nebylo úplně jednoduché. „Bál jsem se, abych jim to nekazil, cítil jsem velkou odpovědnost. Ono třeba hrát s Norbertem Lichým je velká škola, stačí se na něj dívat a člověk se učí,“ přiznává. Vysněnou roli nemá, ale chtěl by jednou zrealizovat autorský projekt. „Něco jako bylo představení sestavené ze scének s názvem Krocan aneb Pracovní název: Prasárna, které jsme dělali coby středoškoláci v Divadelním spolku Jiří. Napsat si něco na tělo, třeba to i zrežírovat a zahrát si v tom společně s dalšími mladými lidmi, to by mě lákalo. Aby to spíš bylo takové kolektivní dílo.“ Domů se dostane přibližně dvakrát do měsíce, někdy i častěji. A je za to šťastný. „Ostrava mi moc k srdci nepřirostla. Baví mě, když děláme zájezdy. Člověk pozná jiná města, různé reakce diváků. Dnes to pro mě samozřejmě nebude běžné představení, vždyť hrajeme v Poděbradech Na Kovárně,“ podotýká sympatický Vojtěch, který má rád sport aktivně i pasivně, zvláště jakožto fanoušek okresních fotbalových soutěží.

Text a foto: Monika Langrová

(7. 2. 2019)