Jaroslav a Helena Vondruškovi: padesát let s Vojanem

 

Na počátku byla… gymnastika. Potom Popelka a teprve o několik let později, v únoru 1969, vznikl Divadelní soubor Vojan Libice na Cidlinou. Co ta gymnastika na začátku? Vše se dozvíte z vyprávění výjimečného divadelního páru, režiséra, herce a letitého předsedy spolku Jaroslava Vondrušky a jeho manželky, herečky Heleny, kteří u toho všeho byli.


VondruskoviJaroslav Vondruška hrál divadlo poprvé ve čtvrté třídě, pokračoval na poděbradském gymnáziu, kde navštěvoval dramatický kroužek vedený profesorkou Věrou Matějíčkovou. Tady dostal perfektní základy herectví. Po vysoké byl mimo jiné cvičitelem v libickém Sokole (a tady jsme u té gymnastiky). „Došlo k tomu, že mladší dorostenky přišly o cvičitelku a vedení cvičitelského sboru mne požádalo, zda bych je na přechodnou dobu netrénoval. Nezbylo mi nic jiného, než se naučit i na kladině… Po čase za mnou dívky přišly, že by si rády zahrály divadlo a zda bych nezaložil dramatický kroužek a něco s nimi nenazkoušel. Začali jsme s průpravou čili pohybem a řečí a jako první představení jsme si vybrali Popelku. Holky přemluvily Helu, aby se do zkoušení pohádky zapojila. „Já v Sokole také cvičila a celkem marně dělala kvůli Járovi přemety, jen aby si mě všimnul. Ale do dramatického kroužku jsem zpočátku nechodila,“ říká k tomu s úsměvem Helena Vondrušková. Když premiéra Popelky skončila, Jaroslav prohlásil, že už ho v životě nikdo neuvidí režírovat. Naštěstí si to brzy rozmyslel. „Přišli za mnou lidé, kteří divadlo v Libici do sedmapadesátého roku dělali, že by bylo dobré ochotnický spolek obnovit. Odpověděl jsem jim, že je to fajn nápad, ať to udělají, a až se vrátím z vojny, že se k nim přidám. Odvětili mi, že na mě počkají.“

 

VojnarkaPočkali na něj, stejně jako Helena, s kterou od zmíněného představení Popelky tvořili pár. Na podzim 1968 se libičtí ochotníci začali scházet, vybírat titul, který by odehráli. Na ustavující schůzi v únoru devětašedesátého čítal soubor osmnáct členů. Desátého dubna se pak uskutečnila premiéra Šípkové Růženky v netradičním provedení. Režie se ujal, kdo jiný než Jaroslav. Další inscenací byla Vojnarka (r. 1970, na snímku), kterou nejen režíroval, ale také v ní účinkoval společně s Helenou. Lidé do spolku přicházeli, odcházeli z něj, někdy jich bylo více, jindy méně. Nejprve zkoušeli ve starém kulturním domě, v době jeho rekonstrukce pak v „hrobárně“, tedy bývalém domku hrobníka na starém hřbitově, kde už se v té době nepohřbívalo. „Podle mého názoru to byly nejkrásnější roky Vojanu. V ‚hrobárně‘ byly spartánské podmínky, museli jsme nad vším daleko víc přemýšlet. Stmelilo nás to, měli jsme v té době k sobě nejblíže,“ hodnotí Helena. Hned s Vojnarkou libičtí ochotníci uspěli na divadelní přehlídce, ocenění sbírají dodnes. „V podstatě s každým představením se účastníme přehlídky. Když jsme soubor zakládali, dali jsme si do vínku, že budeme uvádět především komedie a pohádky,“ vysvětluje Jaroslav Vondruška. Jeho manželka zatím vyndává ze skříňky v obýváku několik sešitů. „To je poklad. Tady máme vše zaznamenané, celých padesát let spolku. Jména členů v jednotlivých rocích, účetnictví, přehled představení, kdo v nich hrál, prostě všechno.“ Herci z Vojanu se účastnili i několika filmových natáčení, například v seriálu Největší z Pierotů nebo filmu Osvobození v režii Otakara Vávry, nedávno pak v seriálu Ordinace v růžové zahradě.

 

Během svého působení v souboru manželé ani jednou nepociťovali, že by s tím chtěli „seknout“. Jen si někdy potřebovali na chvilku odpočinout. „Neustále jsme se motali kolem Vojanu a kulturáku, ale někdy jsme museli být zase chvíli doma. Naštěstí jsme měli skvělé zázemí v rodičích, kteří nám fandili a hlídali nám kluky, takže jsme mohli po večerech zkoušet. Přitom jsme ještě stihli postavit dům,“ konstatuje Helena. Tvrdí, že divadlo je jejich osudem. Současně i to, že zápřah kolem něj jí velmi pomohl, když před časem přišli o syna Járu. Má ráda všechna představení, na kterých se podílela, ale její srdeční záležitostí je komedie Pygmalion, kterou uvedli při otevření zrekonstruovaného kulturního sálu v roce 1981. Tady má současných dvaapadesát členů spolku stále výborné zázemí. Toho využili také organizátoři poděbradského festivalu FEMAD, když bylo Divadlo Na Kovárně mnoho let zavřené. Ostatně vazby mezi libickými a poděbradskými divadelníky vždy byly a jsou velmi přátelské: libičtí herci už hostovali v mnoha představeních DS Jiří, Jaroslav Vondruška například v detektivce Deset malých černoušků. „Desátého dubna, tedy přesně po padesáti letech, se uskuteční premiéra komedie Slaměný klobouk, takže teď máme opravdu napilno,“ uvádí Jaroslav, který inscenaci režíruje a má v ní i malou roli, Helena v ní hraje. Ta navíc nyní utíká k profesionálům z příbramského divadla, mezi nimiž se ujímá role babičky v Maryše s Tomášem Töpferem coby Lízalem. „Užívám si to, je tu skvělá parta lidí. Poznávám, co všechno má na bedrech ochotnický režisér oproti profesionálnímu, který má k ruce tým lidí – odborníků, z nichž každý má svůj úkol. Je například příjemné, že přijedu na představení a mám připravený kostým, stará se o mě garderobiérka. Na podzim budeme Maryšu hrát v Libici, jakožto vyvrcholení letošních oslav padesátin Vojanu,“ uzavírá Helena.


Text: Monika Langrová
Foto: z archivu rodiny Vondruškových

(7. 3. 2019)

 

MĚSTSKÉ KULTURNÍ CENTRUM PODĚBRADY
NAMĚSTÍ KRÁLE JIŘÍHO 1/I
PODĚBRADY
TELEFON / FAX: +420 325 612 505
EMAIL: info@ipodebrady.cz
www.ipodebrady.cz

KULTURNÍ A INFORMAČNÍ CENTRUM PODĚBRADY