Naše město před sto lety (10. díl)
V Poděbradech od převratu 28. 10. do voleb 1919
Poděbrady se v roce 1850 staly okresním městem. Okresní hejtmanství a okresní soud se nacházely v budově dnešní hotelové školy a okresní výbor sídlil od roku 1907 v nové reprezentační budově na západní straně náměstí. Po převratu 28. října 1918 se Okresní výbor poděbradský po dohodě s Národní radou v Praze stal jejím výkonným orgánem pro celé Poděbradsko, do něhož kromě Sadské, Peček a Městce Králové patřil také Nymburk s okolními obcemi. Národní rada poděbradská měla za úkol, stejně jako předtím okresní výbor, obstarávat všechny správní a organizační záležitosti v rámci celého poděbradského okresu. V čele rady dokonce zůstal i bývalý okresní starosta, továrník Vojtěch Kerhart.
Několik dní po svém ustavení svolala Národní rada poděbradská tábor lidu do lázeňského parku, při kterém všichni její členové měli veřejně složit slib věrnosti nové československé republice. Za pěkného počasí se sešlo velké množství lidí, před něž předstoupili a vzletně řečnili nejdříve hlavní organizátor akce, okresní tajemník Josef Truhlář, po něm za politické strany vystoupili za stranu národně sociální Jan Hanilec, ředitel okresní nemocenské pojišťovny, a za stranu sociálně demokratickou hostinský Václav Bláha. Po ceremoniálu dav došel k nedalekému okresnímu hejtmanství a čekal, až národní rada uslyší přísahu věrnosti republice také od všech úředníků hejtmanství i okresního soudu. Jediný, kdo se zdráhal, byl tehdejší okresní hejtman Alois Nováček, který ještě před aktem z budovy zmizel a brzy nato také Poděbrady nadobro opustil. Novým hejtmanem se stal jeho zástupce dr. Vilém Bauer. Davu před úřední budovou se čekání zdálo dlouhé, a tak přes uklidňování tajemníka Truhláře proniklo několik lidí až k věznici okresního soudu v přízemí, kde vypáčili dveře a všechny vězně vypustili.
Dne 20. listopadu 1918 došlo k reorganizaci okresního výboru. Nově vznikla Okresní hospodářská rada, která za předsednictví Josefa Truhláře měla za úkol řídit a spravovat všechny hospodářské záležitosti, hlavně aprovizaci, ovlivňovat ceny věcí denní potřeby, a především bránit lichvě, která už před koncem války přesáhla únosnou mez. Ale přes všechnu snahu moc nezmohla, neměla žádné pravomoci ani prostředky, a tak jen uklidňovala a utěšovala.
V těchto časech se lidem opravdu vedlo hůř než za války. Zásoby došly, a tak se okresní výbor snažil opatřit lidem alespoň brambory, původně určené ke krmení dobytka. Ještě horší to bylo s moukou, její dovoz z ciziny se podařil až na jaře 1919 a ještě za „keťasské peníze“. Levné nebyly ani velké rybí konzervy, které tu nechala americká vyživovací komise, aby je nemusela odvážet přes oceán. Stěžovat na lichváře veřejně si nikdo netroufal, protože prozrazením by se sám připravil o možnost opatřit si něco „pod rukou“. Chlévy byly prázdné, proto se telata nesměla zabíjet, ale odstavovat, aby se stání brzy zaplnila novým dobytkem. Místo vepřů se rozmohl ve velkém chov koz pro mléko i maso. Z oblečení se donášelo, co se našlo doma. Na nové šaty nebyly látky, muži chodili do práce v odložených uniformách a nosili vojenské boty. Pro mládež se přešívalo kdeco a boty pro ně z nedostatku kůže mívaly dřevěné podrážky.
Pro zmírnění bídy těch nejchudších hlavně politické strany zakládaly tzv. „konzumy“. Zboží pro ně získávaly přímo z továren za levnější ceny a s menším ziskem je pak svým členům prodávaly.  Časem, jak zboží přibývalo, konzumy zanikly. V Poděbradech konzum měla lidová strana pod názvem „Vzájemnost“, strana sociálně demokratická a agrární nákupní družstvo.
Po tragické události, zastřelení třináctiletého chlapce, a bouřích, které následovaly v polovině prosince 1918 (jak bylo popsáno v minulém dílu), se s blížícími se vánočními svátky situace v městě pomalu uklidňovala. Nebylo co nakupovat a když, tak za horentní sumy. Přesto se oproti válečným letům začali lidé konečně také bavit. Nebylo spolku nebo politické strany, která by v Poděbradech neuspořádala během zimy nějakou zábavu. Pilně se hrálo i v Jiříkově divadle, kam se z války vrátili všichni mužští ochotníci. Bylo stále plno také v hospodách přes drahotu piva i vína, dováženého z Francie.
Následky nedostatků v zásobování se v plné síle začaly projevovat – a to po celé zemi – zostřujícím se politickým bojem mezi stranami socialistickými a nesocialistickými. V Poděbradech v té době bylo celkem 5 stran, z toho levicově orientovaná byla nejpočetnější Československá strana národně socialistická s předsedou Janem Hanilcem, druhá nejsilnější strana sociálně demokratická měla v čele hostinského Václava Bláhu. Naproti tomu k pravici patřila strana Československé národní demokracie, v níž byl mimo jiné bývalý říšský poslanec prof. J. V. Hráský a několik dalších známých poděbradských osobností. Československou stranu lidovou reprezentoval oblíbený starosta dr. Jan Kvíčala a Republikánskou stranu českého venkova zahradník Čeněk Bašta.
V obecních volbách, které se v Poděbradech konaly v neděli 15. června 1919, zvítězily – jak se dalo předpokládat – s velkou převahou obě socialistické strany. Národní socialisty volilo 1 054 místních občanů, sociální demokrati získali jen o pět hlasů méně a tím i v obecním zastupitelstvu shodně měli mít po 13 mandátech. Národní demokraté nezískali ani čtvrtinu voličů levicových stran, a tak měli nárok jen na 7 mandátů, lidovci s 209 hlasy získali dva mandáty a agrární strana se 129 hlasy jen 1 mandát. Radost socialistů z volebního vítězství byla veliká, jen jim podle starosty Kvíčaly vadilo, že v zastupitelstvu vedle jejich 26 členů zasedlo i 10 zástupců opozice. Nakonec se museli smířit i s tím, že dvě místa pravici náležela i v devítičlenné obecní radě. Stranu národních demokratů zastupoval prof. J. V. Hráský a stranu lidovou dr. J. Kvíčala.
Ve stanoveném termínu 9. července 1919 oficiálně předal bývalý starosta Kvíčala svůj úřad nově zvolenému prvnímu republikánskému starostovi, staviteli Josefu Kochovi. Následujícího dne při prvním zasedání celého městského zastupitelstva byly rozděleny referáty mezi jednotlivé radní.
Dr. Kvíčala, který stál v čele města nepřetržitě od roku 1907, velkou měrou se zasloužil o koupi a slibný počáteční rozvoj poděbradských lázní, město obstojně provedl čtyřmi nelehkými lety I. světové války, nejednou svým diplomatickým jednáním zabránil protidrahotním bouřím a rabování, nakonec deset let po převratu, stranou od všeho politického dění, smutně konstatoval: „Blok socialistický od samého začátku své vlády hleděl jen na legitimaci a ne objektivně na potřeby obce a schopnosti těch kterých osob po ruce jsoucích, bez ohledu na jejich politickou příslušnost.“
Zatímco po dr. Janu Kvíčalovi zůstala v Polabském muzeu objemná a pro naše město cenná písemná pozůstalost (která byla i hlavním pramenem pro tento seriál), starostu Kocha, který město spravoval do roku 1927 připomíná jen jeho honosná vila v Palachově ulici, postavená na konci jeho starostování (na fotografii).
Na snímku starší podoba hrobu tehdejšího okresního tajemníka Josefa Truhláře, na níž je ještě jeho busta, která kolem roku 1990 zmizela
Text: PhDr. Jana Hrabětová
Foto: z archivu Polabského muzea

Naše město před sto lety (10. díl)

 

V Poděbradech od převratu 28. 10. do voleb 1919

 

kochova vilaPoděbrady se v roce 1850 staly okresním městem. Okresní hejtmanství a okresní soud se nacházely v budově dnešní hotelové školy a okresní výbor sídlil od roku 1907 v nové reprezentační budově na západní straně náměstí. Po převratu 28. října 1918 se Okresní výbor poděbradský po dohodě s Národní radou v Praze stal jejím výkonným orgánem pro celé Poděbradsko, do něhož kromě Sadské, Peček a Městce Králové patřil také Nymburk s okolními obcemi. Národní rada poděbradská měla za úkol, stejně jako předtím okresní výbor, obstarávat všechny správní a organizační záležitosti v rámci celého poděbradského okresu. V čele rady dokonce zůstal i bývalý okresní starosta, továrník Vojtěch Kerhart.

 

Několik dní po svém ustavení svolala Národní rada poděbradská tábor lidu do lázeňského parku, při kterém všichni její členové měli veřejně složit slib věrnosti nové československé republice. Za pěkného počasí se sešlo velké množství lidí, před něž předstoupili a vzletně řečnili nejdříve hlavní organizátor akce, okresní tajemník Josef Truhlář, po něm za politické strany vystoupili za stranu národně sociální Jan Hanilec, ředitel okresní nemocenské pojišťovny, a za stranu sociálně demokratickou hostinský Václav Bláha. Po ceremoniálu dav došel k nedalekému okresnímu hejtmanství a čekal, až národní rada uslyší přísahu věrnosti republice také od všech úředníků hejtmanství i okresního soudu. Jediný, kdo se zdráhal, byl tehdejší okresní hejtman Alois Nováček, který ještě před aktem z budovy zmizel a brzy nato také Poděbrady nadobro opustil. Novým hejtmanem se stal jeho zástupce dr. Vilém Bauer. Davu před úřední budovou se čekání zdálo dlouhé, a tak přes uklidňování tajemníka Truhláře proniklo několik lidí až k věznici okresního soudu v přízemí, kde vypáčili dveře a všechny vězně vypustili.

 

Dne 20. listopadu 1918 došlo k reorganizaci okresního výboru. Nově vznikla Okresní hospodářská rada, která za předsednictví Josefa Truhláře měla za úkol řídit a spravovat všechny hospodářské záležitosti, hlavně aprovizaci, ovlivňovat ceny věcí denní potřeby, a především bránit lichvě, která už před koncem války přesáhla únosnou mez. Ale přes všechnu snahu moc nezmohla, neměla žádné pravomoci ani prostředky, a tak jen uklidňovala a utěšovala.

 

V těchto časech se lidem opravdu vedlo hůř než za války. Zásoby došly, a tak se okresní výbor snažil opatřit lidem alespoň brambory, původně určené ke krmení dobytka. Ještě horší to bylo s moukou, její dovoz z ciziny se podařil až na jaře 1919 a ještě za „keťasské peníze“. Levné nebyly ani velké rybí konzervy, které tu nechala americká vyživovací komise, aby je nemusela odvážet přes oceán. Stěžovat na lichváře veřejně si nikdo netroufal, protože prozrazením by se sám připravil o možnost opatřit si něco „pod rukou“. Chlévy byly prázdné, proto se telata nesměla zabíjet, ale odstavovat, aby se stání brzy zaplnila novým dobytkem. Místo vepřů se rozmohl ve velkém chov koz pro mléko i maso. Z oblečení se donášelo, co se našlo doma. Na nové šaty nebyly látky, muži chodili do práce v odložených uniformách a nosili vojenské boty. Pro mládež se přešívalo kdeco a boty pro ně z nedostatku kůže mívaly dřevěné podrážky.

 

Pro zmírnění bídy těch nejchudších hlavně politické strany zakládaly tzv. „konzumy“. Zboží pro ně získávaly přímo z továren za levnější ceny a s menším ziskem je pak svým členům prodávaly.  Časem, jak zboží přibývalo, konzumy zanikly. V Poděbradech konzum měla lidová strana pod názvem „Vzájemnost“, strana sociálně demokratická a agrární nákupní družstvo.

 

Po tragické události, zastřelení třináctiletého chlapce, a bouřích, které následovaly v polovině prosince 1918 (jak bylo popsáno v minulém dílu), se s blížícími se vánočními svátky situace v městě pomalu uklidňovala. Nebylo co nakupovat a když, tak za horentní sumy. Přesto se oproti válečným letům začali lidé konečně také bavit. Nebylo spolku nebo politické strany, která by v Poděbradech neuspořádala během zimy nějakou zábavu. Pilně se hrálo i v Jiříkově divadle, kam se z války vrátili všichni mužští ochotníci. Bylo stále plno také v hospodách přes drahotu piva i vína, dováženého z Francie.

 

Následky nedostatků v zásobování se v plné síle začaly projevovat – a to po celé zemi – zostřujícím se politickým bojem mezi stranami socialistickými a nesocialistickými. V Poděbradech v té době bylo celkem 5 stran, z toho levicově orientovaná byla nejpočetnější Československá strana národně socialistická s předsedou Janem Hanilcem, druhá nejsilnější strana sociálně demokratická měla v čele hostinského Václava Bláhu. Naproti tomu k pravici patřila strana Československé národní demokracie, v níž byl mimo jiné bývalý říšský poslanec prof. J. V. Hráský a několik dalších známých poděbradských osobností. Československou stranu lidovou reprezentoval oblíbený starosta dr. Jan Kvíčala a Republikánskou stranu českého venkova zahradník Čeněk Bašta.

 

V obecních volbách, které se v Poděbradech konaly v neděli 15. června 1919, zvítězily – jak se dalo předpokládat – s velkou převahou obě socialistické strany. Národní socialisty volilo 1 054 místních občanů, sociální demokrati získali jen o pět hlasů méně a tím i v obecním zastupitelstvu shodně měli mít po 13 mandátech. Národní demokraté nezískali ani čtvrtinu voličů levicových stran, a tak měli nárok jen na 7 mandátů, lidovci s 209 hlasy získali dva mandáty a agrární strana se 129 hlasy jen 1 mandát. Radost socialistů z volebního vítězství byla veliká, jen jim podle starosty Kvíčaly vadilo, že v zastupitelstvu vedle jejich 26 členů zasedlo i 10 zástupců opozice. Nakonec se museli smířit i s tím, že dvě místa pravici náležela i v devítičlenné obecní radě. Stranu národních demokratů zastupoval prof. J. V. Hráský a stranu lidovou dr. J. Kvíčala.

 

Ve stanoveném termínu 9. července 1919 oficiálně předal bývalý starosta Kvíčala svůj úřad nově zvolenému prvnímu republikánskému starostovi, staviteli Josefu Kochovi. Následujícího dne při prvním zasedání celého městského zastupitelstva byly rozděleny referáty mezi jednotlivé radní.

 

Dr. Kvíčala, který stál v čele města nepřetržitě od roku 1907, velkou měrou se zasloužil o koupi a slibný počáteční rozvoj poděbradských lázní, město obstojně provedl čtyřmi nelehkými lety I. světové války, nejednou svým diplomatickým jednáním zabránil protidrahotním bouřím a rabování, nakonec deset let po převratu, stranou od všeho politického dění, smutně konstatoval: „Blok socialistický od samého začátku své vlády hleděl jen na legitimaci a ne objektivně na potřeby obce a schopnosti těch kterých osob po ruce jsoucích, bez ohledu na jejich politickou příslušnost.“

 

Zatímco po dr. Janu Kvíčalovi zůstala v Polabském muzeu objemná a pro naše město cenná písemná pozůstalost (která byla i hlavním pramenem pro tento seriál), starostu Kocha, který město spravoval do roku 1927 připomíná jen jeho honosná vila v Palachově ulici, postavená na konci jeho starostování (na fotografii).

 

Text: PhDr. Jana Hrabětová

Foto: archiv Polabského muzea

(20. 9. 2018)

 


Naše město před sto lety (9. díl)

Naše město před sto lety (9. díl)

Poděbrady při zrodu samostatné republiky

celý článek >>>

Naše město před sto lety (8. díl)

Naše město před sto lety (8. díl)

O poděbradských spolcích a kultuře na začátku 20. století

celý článek >>>

Naše město před sto lety (7. díl)

Naše město před sto lety (7. díl)

O poděbradském školství do roku 1919

celý článek >>>

Naše město před sto lety (6. díl)

Naše město před sto lety (6. díl)

O průmyslovém podnikání

celý článek >>>

Žena, která umí hledat smysl svého života

Žena, která umí hledat smysl svého života

Baví mne psát o zajímavých lidech. O lidech, kteří v něčem vynikají a jsou ostatním příkladní. Sám se tím obohatím a zajímavé bohatství předávám dál – čtenářům. V Poděbradech žiji 10 let a po celou tu dobu různě potkávám Pavlu Křížkovou.

celý článek >>>

Jak děti šapitó ovládly

Jak děti šapitó ovládly

Ve dnech 14. a 15. června vystoupily poděbradské děti v cirkusu Happy Kids.

celý článek >>>

Naše město před sto lety (5. díl)

Naše město před sto lety (5. díl)

O poděbradském velkostatku před I. světovou válkou a po ní

celý článek >>>

Naše město před sto lety (4. díl)

Naše město před sto lety (4. díl)

O válečném zásobování a odvodech

celý článek >>>

MĚSTSKÉ KULTURNÍ CENTRUM PODĚBRADY
NAMĚSTÍ KRÁLE JIŘÍHO 1/I
PODĚBRADY
TELEFON / FAX: +420 325 612 505
EMAIL: info@ipodebrady.cz
www.ipodebrady.cz

KULTURNÍ A INFORMAČNÍ CENTRUM PODĚBRADY