Naše město před sto lety (11. díl)

 

Poděbradská legionářská tradice

 

legionariPřesná čísla, kolik poděbradských mužů bylo odvedeno na fronty během I. světové války a kolik se jich vrátilo zpět do svého rodného města, se po sto letech těžko ověřují. První odvedení poděbradští branci padli už koncem roku 1914 většinou v Haliči nebo na ruských bojištích, později přicházeli o život také v Itálii, Německu, Rumunsku a Francii. Příčinou jejich smrti nebyla jen válečná zranění, ale také různé epidemie, které se šířily v lazaretech v Rakousku i jinde v cizině. Oficiálně byl celkový počet padlých poděbradských občanů 95, dalších pět mužů zemřelo jako legionáři. Mezi těmi, kteří se k velkému zármutku svých rodin nevrátili, byl i nejmladší syn lékárníka Jana Hellicha Jaromír, ještě student. Z rodiny dr. Bohumila Boučka zahynul zeť Ing. Emil Obereigner, rodina továrníka Janowitze přišla o nadějného syna Františka, studenta filosofie.


Existuje však dobře vedená evidence poděbradských legionářů – příslušníků 1. zahraničního vojenského odboje z dobrovolnických jednotek ve Francii, v Itálii a v Rusku. Poděbradských rodáků a občanů, kteří vstoupili do československých legií v Rusku, bylo 80, legionářů italských 28 a francouzských 8. Celkový počet i s těmi, kteří se v Poděbradech nenarodili, ale v našem městě žili, byl 221. Z Polabce pocházeli 3 legionáři, z Přední Lhoty 7, z Kluku také 7 a z Velkého Zboží 15. V tomto počtu jsou zahrnuti i tři dobrovolníci, kteří se zúčastnili tažení proti Maďarské bolševické republice rad, vedené Bélou Khunem.


Ze všech poděbradských legionářů, padlých hrdinskou smrtí na bojištích ve Francii a v Rusku, by mělo být vzpomenuto především dvou – Václava Dostala a Karla Starého.


První z nich Václav Dostal se narodil roku 1888 v rodině spolumajitele poděbradského cukrovaru Leopolda Dostala jako předposlední z 11 dětí. Mládí prožil v rodinné vile „Dostálce“ v Husově ulici (na snímku) a odtud odešel na studia do Prahy. Stal se, stejně jako jeho otec, inženýrem chemie, ale více toužil po dráze diplomatické nebo politické. Jeho přání v tomto směru mohla splnit jedině Paříž, kam odjel studovat na vysokou školu politickou, a zároveň se věnoval poznávání orientálních jazyků. Ve Francii se seznámil s řadou vynikajících osobností, mezi nimiž získával sympatie pro naše úsilí vymanit se z rakouského područí. V Paříži se i oženil s dcerou významného francouzského bohemisty Ernesta Denise. Václav Dostal ukončil svá studia právě v roce, kdy vypukla I. světová válka. Byl okamžitě povolán, aby jako záložní důstojník nastoupil službu u rakouského pluku. Výzvu neuposlechl a jako jeden z prvních se přihlásil do armády francouzské. Cvičil pak dobrovolníky české i pro cizí legie. Mezi cizinci byl zvlášť oblíben, protože s každým mohl pohovořit v jeho mateřštině. Stal se velitelem kulometného oddílu a jeho největším vojenským úspěchem bylo dobytí kóty 140 v krajině u Arasu. Své hrdinství tu však zaplatil životem – padl zasažen pruskou kulkou do hlavy. Bylo to 9. května 1915 v krvavé bitvě v okolí Neuville St. Vaast. Jeho jméno je vyryto na památníku u bojiště a v Poděbradech ho připomíná pamětní deska, osazená na průčelí jeho rodného domu.


Dalším rodákem, který hrdinně položil svůj život v první světové válce, byl desátník ruských legií Karel Starý. Narodil se v Poděbradech v roce 1885, vyučil se strojním zámečníkem a pracoval mimo jiné jako topič ve sklárně nebo správce továrny na pískové cihly. Od dětství pilně cvičil v Sokole, stal se náčelníkem poděbradské jednoty a jako reprezentant ČOS získal mnohé ceny doma i v cizině. V roce 1900 odjel do Vilniusu, aby tu učil na gymnáziu a na technice tělocvik. První světová válka ho zastihla v Moskvě. Hned se tu přihlásil do České družiny, ale jako rakouský příslušník byl nejprve uvězněn a pak 9 měsíců internován. Mezi naše legionáře se dostal až v roce 1916 s úmyslem se co nejdříve přesunout na frontu do Francie – bránil se totiž bojovat proti Rusům. Nakonec na ruské frontě zůstal a 11. srpna 1918 padl v boji u Djurtuly na řece Běle nedaleko Ufy. Zemřel na průstřel srdce bolševickou kulkou.


Dalším hrdinou z řad legionářů, který se už nikdy nevrátil do svého rodného města, byl Václav Dattel. Narodil se roku 1891 v rodině krejčího, kterému patřil domek čp. 131/III na Palackého ulici. Podle záznamů ve vojenském archivu se už dříve přestěhoval do Dakoty v USA a do legií se přihlásil až v červnu 1918 v Omaze ve státě Nebraska. Bojoval a padl v řadách 23. pěšího pluku na francouzském bojišti 24. září 1918.


Z poděbradských rodáků legionářem byl také Jan Novotný ze Zámostí, narozený v roce 1891. Už v říjnu 1914 byl zajat na ruské frontě a dostal se do zajateckého tábora v Taškentu. Do legie vstoupil v červnu 1916 a stal se příslušníkem I. střeleckého pluku a s ním bojoval v bitvě u Zborova. Zde padl 2. července 1917 a byl pohřben v mohyle u Cecova. Jeho jmenovci Bohuslav Novotný z Polabce (nar. též 1891) a Jaroslav Novotný (nar. 1894) z rybárny Na Kopečku, oba jako zajatci vstoupili do legie, bojovali při ochraně magistrály a oba se naštěstí vrátili v letech 1919–1920 do Poděbrad. Naproti tomu tragický osud stihl dalšího Poděbraďáka Ladislava Kalčiče (nar. 1884) z Nymburského předměstí, kde poblíž bývalého cukrovaru měl jeho otec truhlářskou dílnu. Z Poděbrad Kalčič odešel do amerického Chicaga a zde se přihlásil do legií. Na francouzské frontě byl zařazen do 22. pěšího pluku. Padl krátce před koncem války 23. října 1918 na kótě 153 u obce Chestres u Vouziers-Ardennes, kde je také pochován.


Legionář Karel Heřmanský nebyl poděbradským rodákem. Narodil se roku 1885 v Heřmanově Městci, ale v Poděbradech bydlel a odtud narukoval do války. Do ruských legií k 8. střeleckému pluku byl zařazen v červenci 1917. Přesně za rok nato v červenci 1918 padl na ruském bojišti.


Z poděbradských legionářů, kteří přežili první světovou válku, na prvním místě budiž vzpomenuto brigádního generála Františka Bláhy. Narodil se roku 1886 na nynějším Riegrově náměstí, kde měl jeho otec hospodu a řeznický krám. Do I. světové války nastoupil jako záložní důstojník a za sedm dní po příjezdu na frontu v listopadu 1914 se dostal do ruského zajetí. V zajateckém táboře se dobrovolně přihlásil do legie a koncem června 1916 byl přiřazen k I. střelecké brigádě. V legii zastával různé významnější vojenské funkce, účastnil se aktivně bojů s bolševiky a do vlasti se vrátil až v červnu 1921. Sloužil pak v československé armádě, kde byl v roce 1932 jmenován generálem. Po německé okupaci se postavil do čela vojenského odboje a velel odbojové organizaci „Obrana národa“. V listopadu 1944 byl zatčen gestapem a vězněn v Terezíně. Zde také v prvních dnech po osvobození 23. května 1945 zemřel na tyfus.


Dalším legionářem z Poděbrad byl MUDr. Bohuslav Bouček (nar. 1886), syn známého poděbradského lékaře dr. Bohumila Boučka. V rakousko-uherské armádě sloužil jako lékař. Zajat byl už v listopadu 1914 v bojích na Visle. Ze zajetí se dostal do srbského korpusu Oděsa a do československých legií byl zařazen v srpnu 1917. Stal se lékařem ve vojenské nemocnici v Omsku, později jejím velitelem. Do vlasti se vrátil s invalidním transportem lodí „Italy“ v lednu 1920. Legionářem se stal i jeho bratr Jaroslav Bouček (nar. 1888), který byl před první světovou válkou profesorem hudby v Rusku, na hudební škole v Orlu. V říjnu 1917 se setkal se svým bratrem Bohuslavem v Kyjevě u 4. pluku, a od té doby ho provázel na dlouhé a strastiplné cestě domů.


O setkání obou bratrů legionářů Boučků se zasloužil další poděbradský rodák arch. Vojtěch Kerhart (nar. 1892). Nejmladší ze tří synů známého poděbradského továrníka Vojtěcha Kerharta vystudoval architekturu na české technice. Do války narukoval jako záložní důstojník a do legií nastoupil v hodnosti majora. S Jaroslavem Boučkem se setkal při náborové cestě, kdy zajel do Orlu, aby ho odtud odvezl mezi legionáře do Kyjeva.


Také František Hodač (nar. 1894), původním povoláním holič, se stal legionářem v červenci 1917 brzy poté, co byl zajat na ruské frontě v Haliči a účastnil se bojů při ústupu z Ukrajiny a na Povolžské frontě. Po návratu do rodných Poděbrad v roce 1920 se stal úředníkem nemocenské pojišťovny. Za okupace se aktivně zapojil do protifašistického odboje. Za odbojovou činnost byl v září 1942 gestapem zatčen a v srpnu 1944 v Mnichově popraven.


Miroslav Hanuš se sice v roce 1886 narodil v Bezděkově, ale dlouhá léta v Poděbradech učil. Odtud byl také poslán na frontu, kde už v listopadu 1914 padl do ruského zajetí. V zajateckém táboře na Sibiři pak strávil tři a půl roku. V roce 1917 tam přežil obě ruské revoluce a s dalšími zajatci začátkem května 1918 nastoupil sibiřskou anabázi. Po bojích s bolševiky absolvoval zpáteční cestu přes Tichý oceán a do Poděbrad se vrátil v roce 1920.

Zmínění poděbradští legionáři i všichni ostatní, ať položili své životy za vlast nebo se vrátili s podlomeným zdravím a jizvami po šrapnelech a střelách, měli jedno společné – byli vychováni v sokolském duchu a za osvobození naší země z habsburského područí bojovali z vlasteneckého přesvědčení. Významně tím přispěli ke vzniku naší svobodné československé republiky. Čtyři desítky let se o nich z ideologických důvodů nesmělo mluvit, po sametové revoluci v listopadu 1989 je tomu jinak. Nezapomínejme proto na ně ani po sto letech v mírových dobách. Jsou mementem válečného běsnění, které by si určitě nepřál prožít nikdo z nás.


Údaje o legionářích převzaty z publikace „Českoslovenští legionáři. I. odboj v okrese Nymburk 1914–1920“, kterou vydala Jednota čs. obce legionářské v roce 1998.


Text: PhDr. Jana Hrabětová
Foto: z archivu Polabského muzea

(4. 10. 2018)

 


Lidská kůže si pamatuje poškození a ve stáří člověku předloží účet

Lidská kůže si pamatuje poškození a ve stáří člověku předloží účet

Umí omladit tělo i přišít končetinu tak, aby ještě fungovala. Plastický chirurg Miroslav Veliký operoval a stále působí v Praze, Francii a Velké Británii, odkud se vloni vrátil a nově po jednadvaceti letech práce v oboru má adresu také v Poděbradech. Jeho specializací v rámci plastické estetické chirurgie je kožní onkologie a mikrochirurgie. Našim čtenářům přiblížil nutnost ochrany kůže před sluncem a poodhalil práci plastického chirurga i vývoj tohoto oboru.

celý článek >>>

Poděbradští včelaři otevřeli své úly a nechali nás nahlédnout do života včel

Poděbradští včelaři otevřeli své úly a nechali nás nahlédnout do života včel

Konečně slunečný, teplý den, jako stvořený pro Den otevřených úlů. To si v sobotu 18. května dopoledne řeklo asi patnáct návštěvníků poděbradské včelí farmy a dorazilo do zahrádkářské kolonie na okraj Poděbrad. Tam mají Váškovi část včelstev, která jsou přátelská a neútočná, což jsme během živé a názorné prohlídky všichni ocenili.

celý článek >>>

Zachovejme včelám potravu a přežijeme i my, vzkazují poděbradští včelaři

Zachovejme včelám potravu a přežijeme i my, vzkazují poděbradští včelaři

První setkání s poděbradskými včelaři v akci jsem zažila při larvení. Důležitý, pracný a krásný úkol pro včelaře jsem poznala až na místě, u úlů na okraji Poděbrad, které jsem neomylně našla podle vůně medu a kouře a kde mi také teprve došlo, že kolem mne během povídání bude létat mnoho včel.

celý článek >>>

Z prodavačky ovoce a zeleniny se vyklubala výtvarná umělkyně

Z prodavačky ovoce a zeleniny se vyklubala výtvarná umělkyně

Jíst ovoce a zeleninu je důležité pro zdraví. Naštěstí to mám do velkoobchodu pana Novotného jen „pár“ kroků. Jednou se tam objevila jako prodavačka žena středního věku, příjemná a vstřícná k zákazníkům. Když někdo dělá svoji práci, jak se patří, vždy mne to potěší. Pochválil jsem ji, a protože v obchodě právě nikdo nebyl, zapředl jsem s ní hovor. Dozvěděl jsem se, že mimo jiné maluje a ilustruje knihy. Překvapilo mne to. Umělkyni bych si představoval trochu jinak. Ozvala se ve mně velká zvědavost. A tak jsem Petru Jiránkovou vyzpovídal rovnou pro PN.

celý článek >>>

Poděbradský fotograf Jiří Soural umí čekat na dobré světlo

Poděbradský fotograf Jiří Soural umí čekat na dobré světlo

Seznámil jsem s ním na vernisáži jeho výstavy o Arktidě, která se konala v městské knihovně. Nahlédl jsem tam náhodou, když jsem si půjčoval knihu, a strnul jsem údivem. Každá z fotografií dýchala svěžím duchem severu. Poděbraďák Jiří Soural je nafotil při svých cestách Norskem, Islandem nebo Špicberky. Při pohledu na každou jednotlivou fotku jsem měl pocit, jako bych v daném místě byl naživo.

celý článek >>>

Jiřího náměstí z 23 000 lego dílků

Jiřího náměstí z 23 000 lego dílků

Sedmdesát hodin. Tak dlouho trvalo zručnému modeláři Eduardu Hyblerovi postavit jižní stranu Jiřího náměstí z lega. Model je novinkou v soukromém Muzeu kostek, které bylo koncem minulého roku v Poděbradech otevřeno.

celý článek >>>

Z domácího kohoutku teče kvalita, nikoliv samozřejmost

Z domácího kohoutku teče kvalita, nikoliv samozřejmost

Otočit kohoutkem, zmáčknout splachovadlo, napustit vanu, bazén. To je každodenní samozřejmost pro Poděbraďáky a celý nymburský okres doma i v práci.

celý článek >>>

Merianova rytina

Merianova rytina

Nejstarší známé vyobrazení Poděbrad, tak zvaná Merianova rytina, pochází velmi pravděpodobně z roku 1650, z doby krátce po třicetileté válce (1618–1648).

celý článek >>>

MĚSTSKÉ KULTURNÍ CENTRUM PODĚBRADY
NAMĚSTÍ KRÁLE JIŘÍHO 1/I
PODĚBRADY
TELEFON / FAX: +420 325 612 505
EMAIL: info@ipodebrady.cz
www.ipodebrady.cz

KULTURNÍ A INFORMAČNÍ CENTRUM PODĚBRADY