Naše město před sto lety (4. díl)

 

O válečném zásobování a odvodech


serial 4dilKdyž bylo zřejmé, že světová válka hned tak neskončí, lidé si začali ve svých domácnostech dělat zásoby na horší časy. Pochopitelně největší zájem byl o mouku a trvanlivé potraviny jako cukr, rýže, luštěniny a podobně. Záhy se projevil jejich nedostatek a ceny všeho stoupaly do závratných výšek.


Už začátkem roku 1915 byla nouze a nedostatek základních životních potřeb tak alarmující, že vláda byla donucena zavést přídělové hospodářství. „Nesamozásobitelům“ se začaly vydávat různé poukázky. První byly na mouku a na chleba, tak zvané chlebenky. Na ně bylo možno dostat 1 kg mouky a 40 dkg chleba na osobu a týden. Od září 1916 se objevily další poukázky. Nejdříve na tuky, brambory a maso, pak na další potraviny. Na cukřenky se sice dalo koupit kilo cukru na měsíc, ale ten stejně nebyl k dostání. I ostatní příděly na potravinové lístky byly tak malé, že na živobytí zdaleka nestačily. Lidé si tedy pomáhali, jak to šlo, a za jídlo byli ochotni platit ohromné sumy. Za různé základní potraviny se hledaly i různé náhražky. Například umělá sladidla se vyráběla z dehtu, cukerín se dal v omezené míře koupit v lékárně. Do chleba se nejméně z poloviny přidávala mouka z rozemletých sušených žaludů nebo kaštanů a tak dále. Náhražkou za zrnkovou kávu bylo upražené žito a káva se pila černá. Současně se vyrojila spousta rad a receptů, jak a kde ušetřit, jak úsporně vést válečnou domácnost a zpracovat všechny zbytky. Lidé chodili do front za každého počasí od noci, často si nosili židle a ve frontě se střídali členové rodiny.


Zásobování bylo nespolehlivé, během válečných let se neustále zhoršovalo a provázela je řada zákazů. Bylo nařízeno, že dva, později tři dny v týdnu se nesmí jíst maso, že se nesmí péci bílé pečivo, dokonce bylo zakázáno o velikonocích barvit vajíčka, aby se jimi zbytečně neplýtvalo. V městských domácnostech se z nouze zaváděl chov králíků a na venkově se ve velkém začaly chovat ovce a kozy.


Samozásobitelé na venkově na tom byli o něco lépe. Už v srpnu 1914 však nově ustavené tak zvané žňové komise měly povinnost dohlížet na řádnou sklizeň a kontrolovat, zda se plní předepsané dodávky. Ve všech obcích se musely založit také komise zásobovací, určené k regulovanému zásobování civilního obyvatelstva především obilím a bramborami. Mimo jiné dostaly na starost i zaměstnávání lidí.


Mnoho životních potřeb obyvatelstva odčerpávaly rekvizice všeho možného pro válečné účely. Byl to především dobytek, píce a potraviny pro zásobování vojska. Na počátku války se na poděbradském okrese rekvírovalo každý měsíc průměrně 700 kusů dobytka, v posledním válečném roce 1918 počet rekvírovaných kusů přesáhl jeden tisíc. Dobytkářství na Poděbradsku tehdy úplně zkrachovalo, nepomohly ani protesty všech starostů na místodržitelství. Kromě toho se na vesnicích prováděly neustálé úřední kontroly, zda sedláci nezatajují nějaké zásoby. Pokud se něco podařilo ukrýt, prodávali to rolníci za horentní sumy, později už jen za zlato, šperky, oblečení či látky vyhladovělým obyvatelům měst. V roce 1916 si známý poděbradský lékař lidumil MUDr. Bohumil Bouček poznamenal ve svých „Zápiscích“: „Jezdívám často na vesnice ne tak k nemocným, jako pro potraviny. Musím prositi, jako jindy žebráci činili.“ O rok později k tomu poznamenal: „Obilí se prodává za ceny nesmírně vysoké. Za 1 metrický cent pšenice možno zde dostat vagon uhlí. Peníze jsou bezcenné. Vede se pouze výměnný obchod. Potraviny kupují se za šatstvo a prádlo. Nitě jsou vzácné. Postrádáme mýdla, slušného obleku apod.“


Jak válka pokračovala, stoupala úmrtnost hlavně mezi chudšími vrstvami, které trpěly podvýživou. Všude bylo plno bídy, přibývalo krádeží na polích i v domácnostech, ale našli se i udavači, provokatéři, keťasové, kteří dokázali bezohledně využít tíživé situace v osobní prospěch. Svědectví o tom, jak se žilo ve válečných letech v našem městě, podal ve svých vzpomínkách tehdejší starosta dr. Jan Kvíčala: „Vymáhání válečných potřeb se postupně rozšířilo i na věci docela nepovšimnuté, hadry, dobytčí srst, kosti, sbírání jahodových listů apod. Při rekvizicích kovů v obchodech, hostincích, domácnostech, u pekařů, cukrářů, v lázních, nemocnicích byly brány měděné dráty, nádobí, kotle, formy, vany, cínové konvice, mosazné hmoždíře, nikl, vše co se dalo. Poděbradské lázně měly odvést krásné duralové vany, ale naštěstí zůstaly uchráněny. Při rekvizicích došlo také na kostelní zvony, což byla zvlášť smutná kapitola při shánění válečných potřeb. Z proboštského kostela v Poděbradech bylo vzato v listopadu 1916 a v únoru 1918 celkem 5 zvonů, ve zvonici u kostelíčka dva zvony, z radnice zvonek požární a ze zámecké věže oba cimbály věžních hodin.


V roce 1917 byla úroda nejslabší a vyživovací krize dosáhla vrcholu, stejně jako lichva všeho druhu. V polovici února 1917 byly Poděbrady 4 dny bez chleba. Následkem toho chopil se každý po žních svépomoci a hleděl ozbrojit se proti hladu. Rozmohl se řetězový obchod se všemi potřebami denního života. Lidé městští nabízeli ze svých zásob za obilniny, tuky a podobné – petrolej, látky na obleky, cukr, uhlí, olej, stříbro, zlato, šaty, prádlo atd. Kuřáci nelitovali žádné oběti za doutník nebo tabák.


Hostinský poslal dar sládkovi, aby od něj dostal pivo. Za pivo vyměnil potřeby pro sebe. Podobně byli podpláceni mlynáři, mlýnský personál, aby semleli bez mlecích výkazů „na černo“, lesníci prodávali trochu dříví, továrna postoupila trochu uhlí, všechno jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce. Nejhůře bylo těm nesamozásobitelům, kteří nemohli konkurovat obrovským cenám. Ti utratili zprvu své úspory, věna svých manželek nebo dětí, potom prodávali šatstvo, své prádlo, zařízení i čest. Nedostatkem netrpěly jen soukromé osoby, ale i školy a veřejné ústavy. Výsek masa byl skoro zastaven. V zimních měsících nebylo petroleje, nepatrné příděly pro domácnosti, zakázáno osvětlovat hroby, dvakrát byl zaveden letní čas, podle kterého se měl každý řídit…“

 

Na snímku západní strana poděbradského náměstí kolem roku 1910.

 

Text: PhDr. Jana Hrabětová
Foto: archiv Polabského muzea

(7. 6. 2018)

 


Václav Dostal – válečný hrdina

Václav Dostal – válečný hrdina

Narodil se v Poděbradech 4. července 1888 jako desáté z 11 dětí ředitele a spolumajitele cukrovaru Ing. Leopolda Dostala.

celý článek >>>

Sochařské rozjímání

Sochařské rozjímání

Stalo se to už dávno, ale myslím si, že se to stává i dnes často těm z nás, kteří tvoří a chtějí zachytit alespoň malý okamžik života v hlíně, kameni, na plátně, na papíře, ...

celý článek >>>

Naše město před sto lety (12. díl)

Naše město před sto lety (12. díl)

Vzpomínky na oběti I. světové války a osudy pomníku T. G. Masaryka

celý článek >>>

Naše město před sto lety (11. díl)

Naše město před sto lety (11. díl)

Poděbradská legionářská tradice

celý článek >>>

Když objektiv uloví poklad

Když objektiv uloví poklad

Ve tři ráno mu zazvoní u postele budík a on vyráží vstříc dobrodružství. Odměnou mu je pak snímek, který doslova dýchá. Jako třeba fotografie u tohoto článku, kterou amatérský fotograf Václav Kňap pořídil na břehu Labe ve Velkém Zboží.
Skvostný záběr pak obdivují i profesionální fotografové a prostřednictvím sociálních sítí takřka celé Poděbrady. „Na focení mě nejvíc baví to kouzlo tvořit a sdílet své zážitky s ostatními. Někdo se domnívá, že na focení není žádná věda, ale pravda je úplně jinde,“ vysvětluje sedmadvacetiletý fotograf z Poděbrad.

celý článek >>>

Naše město před sto lety (10. díl)

Naše město před sto lety (10. díl)

V Poděbradech od převratu 28. 10. do voleb 1919

celý článek >>>

Naše město před sto lety (9. díl)

Naše město před sto lety (9. díl)

Poděbrady při zrodu samostatné republiky

celý článek >>>

Naše město před sto lety (8. díl)

Naše město před sto lety (8. díl)

O poděbradských spolcích a kultuře na začátku 20. století

celý článek >>>

MĚSTSKÉ KULTURNÍ CENTRUM PODĚBRADY
NAMĚSTÍ KRÁLE JIŘÍHO 1/I
PODĚBRADY
TELEFON / FAX: +420 325 612 505
EMAIL: info@ipodebrady.cz
www.ipodebrady.cz

KULTURNÍ A INFORMAČNÍ CENTRUM PODĚBRADY