Naše město před sto lety (4. díl)

 

O válečném zásobování a odvodech


serial 4dilKdyž bylo zřejmé, že světová válka hned tak neskončí, lidé si začali ve svých domácnostech dělat zásoby na horší časy. Pochopitelně největší zájem byl o mouku a trvanlivé potraviny jako cukr, rýže, luštěniny a podobně. Záhy se projevil jejich nedostatek a ceny všeho stoupaly do závratných výšek.


Už začátkem roku 1915 byla nouze a nedostatek základních životních potřeb tak alarmující, že vláda byla donucena zavést přídělové hospodářství. „Nesamozásobitelům“ se začaly vydávat různé poukázky. První byly na mouku a na chleba, tak zvané chlebenky. Na ně bylo možno dostat 1 kg mouky a 40 dkg chleba na osobu a týden. Od září 1916 se objevily další poukázky. Nejdříve na tuky, brambory a maso, pak na další potraviny. Na cukřenky se sice dalo koupit kilo cukru na měsíc, ale ten stejně nebyl k dostání. I ostatní příděly na potravinové lístky byly tak malé, že na živobytí zdaleka nestačily. Lidé si tedy pomáhali, jak to šlo, a za jídlo byli ochotni platit ohromné sumy. Za různé základní potraviny se hledaly i různé náhražky. Například umělá sladidla se vyráběla z dehtu, cukerín se dal v omezené míře koupit v lékárně. Do chleba se nejméně z poloviny přidávala mouka z rozemletých sušených žaludů nebo kaštanů a tak dále. Náhražkou za zrnkovou kávu bylo upražené žito a káva se pila černá. Současně se vyrojila spousta rad a receptů, jak a kde ušetřit, jak úsporně vést válečnou domácnost a zpracovat všechny zbytky. Lidé chodili do front za každého počasí od noci, často si nosili židle a ve frontě se střídali členové rodiny.


Zásobování bylo nespolehlivé, během válečných let se neustále zhoršovalo a provázela je řada zákazů. Bylo nařízeno, že dva, později tři dny v týdnu se nesmí jíst maso, že se nesmí péci bílé pečivo, dokonce bylo zakázáno o velikonocích barvit vajíčka, aby se jimi zbytečně neplýtvalo. V městských domácnostech se z nouze zaváděl chov králíků a na venkově se ve velkém začaly chovat ovce a kozy.


Samozásobitelé na venkově na tom byli o něco lépe. Už v srpnu 1914 však nově ustavené tak zvané žňové komise měly povinnost dohlížet na řádnou sklizeň a kontrolovat, zda se plní předepsané dodávky. Ve všech obcích se musely založit také komise zásobovací, určené k regulovanému zásobování civilního obyvatelstva především obilím a bramborami. Mimo jiné dostaly na starost i zaměstnávání lidí.


Mnoho životních potřeb obyvatelstva odčerpávaly rekvizice všeho možného pro válečné účely. Byl to především dobytek, píce a potraviny pro zásobování vojska. Na počátku války se na poděbradském okrese rekvírovalo každý měsíc průměrně 700 kusů dobytka, v posledním válečném roce 1918 počet rekvírovaných kusů přesáhl jeden tisíc. Dobytkářství na Poděbradsku tehdy úplně zkrachovalo, nepomohly ani protesty všech starostů na místodržitelství. Kromě toho se na vesnicích prováděly neustálé úřední kontroly, zda sedláci nezatajují nějaké zásoby. Pokud se něco podařilo ukrýt, prodávali to rolníci za horentní sumy, později už jen za zlato, šperky, oblečení či látky vyhladovělým obyvatelům měst. V roce 1916 si známý poděbradský lékař lidumil MUDr. Bohumil Bouček poznamenal ve svých „Zápiscích“: „Jezdívám často na vesnice ne tak k nemocným, jako pro potraviny. Musím prositi, jako jindy žebráci činili.“ O rok později k tomu poznamenal: „Obilí se prodává za ceny nesmírně vysoké. Za 1 metrický cent pšenice možno zde dostat vagon uhlí. Peníze jsou bezcenné. Vede se pouze výměnný obchod. Potraviny kupují se za šatstvo a prádlo. Nitě jsou vzácné. Postrádáme mýdla, slušného obleku apod.“


Jak válka pokračovala, stoupala úmrtnost hlavně mezi chudšími vrstvami, které trpěly podvýživou. Všude bylo plno bídy, přibývalo krádeží na polích i v domácnostech, ale našli se i udavači, provokatéři, keťasové, kteří dokázali bezohledně využít tíživé situace v osobní prospěch. Svědectví o tom, jak se žilo ve válečných letech v našem městě, podal ve svých vzpomínkách tehdejší starosta dr. Jan Kvíčala: „Vymáhání válečných potřeb se postupně rozšířilo i na věci docela nepovšimnuté, hadry, dobytčí srst, kosti, sbírání jahodových listů apod. Při rekvizicích kovů v obchodech, hostincích, domácnostech, u pekařů, cukrářů, v lázních, nemocnicích byly brány měděné dráty, nádobí, kotle, formy, vany, cínové konvice, mosazné hmoždíře, nikl, vše co se dalo. Poděbradské lázně měly odvést krásné duralové vany, ale naštěstí zůstaly uchráněny. Při rekvizicích došlo také na kostelní zvony, což byla zvlášť smutná kapitola při shánění válečných potřeb. Z proboštského kostela v Poděbradech bylo vzato v listopadu 1916 a v únoru 1918 celkem 5 zvonů, ve zvonici u kostelíčka dva zvony, z radnice zvonek požární a ze zámecké věže oba cimbály věžních hodin.


V roce 1917 byla úroda nejslabší a vyživovací krize dosáhla vrcholu, stejně jako lichva všeho druhu. V polovici února 1917 byly Poděbrady 4 dny bez chleba. Následkem toho chopil se každý po žních svépomoci a hleděl ozbrojit se proti hladu. Rozmohl se řetězový obchod se všemi potřebami denního života. Lidé městští nabízeli ze svých zásob za obilniny, tuky a podobné – petrolej, látky na obleky, cukr, uhlí, olej, stříbro, zlato, šaty, prádlo atd. Kuřáci nelitovali žádné oběti za doutník nebo tabák.


Hostinský poslal dar sládkovi, aby od něj dostal pivo. Za pivo vyměnil potřeby pro sebe. Podobně byli podpláceni mlynáři, mlýnský personál, aby semleli bez mlecích výkazů „na černo“, lesníci prodávali trochu dříví, továrna postoupila trochu uhlí, všechno jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce. Nejhůře bylo těm nesamozásobitelům, kteří nemohli konkurovat obrovským cenám. Ti utratili zprvu své úspory, věna svých manželek nebo dětí, potom prodávali šatstvo, své prádlo, zařízení i čest. Nedostatkem netrpěly jen soukromé osoby, ale i školy a veřejné ústavy. Výsek masa byl skoro zastaven. V zimních měsících nebylo petroleje, nepatrné příděly pro domácnosti, zakázáno osvětlovat hroby, dvakrát byl zaveden letní čas, podle kterého se měl každý řídit…“

 

Na snímku západní strana poděbradského náměstí kolem roku 1910.

 

Text: PhDr. Jana Hrabětová
Foto: archiv Polabského muzea

(7. 6. 2018)

 


Poděbradští včelaři otevřeli své úly a nechali nás nahlédnout do života včel

Poděbradští včelaři otevřeli své úly a nechali nás nahlédnout do života včel

Konečně slunečný, teplý den, jako stvořený pro Den otevřených úlů. To si v sobotu 18. května dopoledne řeklo asi patnáct návštěvníků poděbradské včelí farmy a dorazilo do zahrádkářské kolonie na okraj Poděbrad. Tam mají Váškovi část včelstev, která jsou přátelská a neútočná, což jsme během živé a názorné prohlídky všichni ocenili.

celý článek >>>

Zachovejme včelám potravu a přežijeme i my, vzkazují poděbradští včelaři

Zachovejme včelám potravu a přežijeme i my, vzkazují poděbradští včelaři

První setkání s poděbradskými včelaři v akci jsem zažila při larvení. Důležitý, pracný a krásný úkol pro včelaře jsem poznala až na místě, u úlů na okraji Poděbrad, které jsem neomylně našla podle vůně medu a kouře a kde mi také teprve došlo, že kolem mne během povídání bude létat mnoho včel.

celý článek >>>

Z prodavačky ovoce a zeleniny se vyklubala výtvarná umělkyně

Z prodavačky ovoce a zeleniny se vyklubala výtvarná umělkyně

Jíst ovoce a zeleninu je důležité pro zdraví. Naštěstí to mám do velkoobchodu pana Novotného jen „pár“ kroků. Jednou se tam objevila jako prodavačka žena středního věku, příjemná a vstřícná k zákazníkům. Když někdo dělá svoji práci, jak se patří, vždy mne to potěší. Pochválil jsem ji, a protože v obchodě právě nikdo nebyl, zapředl jsem s ní hovor. Dozvěděl jsem se, že mimo jiné maluje a ilustruje knihy. Překvapilo mne to. Umělkyni bych si představoval trochu jinak. Ozvala se ve mně velká zvědavost. A tak jsem Petru Jiránkovou vyzpovídal rovnou pro PN.

celý článek >>>

Poděbradský fotograf Jiří Soural umí čekat na dobré světlo

Poděbradský fotograf Jiří Soural umí čekat na dobré světlo

Seznámil jsem s ním na vernisáži jeho výstavy o Arktidě, která se konala v městské knihovně. Nahlédl jsem tam náhodou, když jsem si půjčoval knihu, a strnul jsem údivem. Každá z fotografií dýchala svěžím duchem severu. Poděbraďák Jiří Soural je nafotil při svých cestách Norskem, Islandem nebo Špicberky. Při pohledu na každou jednotlivou fotku jsem měl pocit, jako bych v daném místě byl naživo.

celý článek >>>

Jiřího náměstí z 23 000 lego dílků

Jiřího náměstí z 23 000 lego dílků

Sedmdesát hodin. Tak dlouho trvalo zručnému modeláři Eduardu Hyblerovi postavit jižní stranu Jiřího náměstí z lega. Model je novinkou v soukromém Muzeu kostek, které bylo koncem minulého roku v Poděbradech otevřeno.

celý článek >>>

Z domácího kohoutku teče kvalita, nikoliv samozřejmost

Z domácího kohoutku teče kvalita, nikoliv samozřejmost

Otočit kohoutkem, zmáčknout splachovadlo, napustit vanu, bazén. To je každodenní samozřejmost pro Poděbraďáky a celý nymburský okres doma i v práci.

celý článek >>>

Merianova rytina

Merianova rytina

Nejstarší známé vyobrazení Poděbrad, tak zvaná Merianova rytina, pochází velmi pravděpodobně z roku 1650, z doby krátce po třicetileté válce (1618–1648).

celý článek >>>

I takové bývaly zimy v Poděbradech

I takové bývaly zimy v Poděbradech

Před 111 lety byla v našem městě taková zima, že Labe bylo několik měsíců zamrzlé. Při jarním tání pak museli vzniklé kry po mnoho dnů likvidovat dělostřelci.

celý článek >>>

MĚSTSKÉ KULTURNÍ CENTRUM PODĚBRADY
NAMĚSTÍ KRÁLE JIŘÍHO 1/I
PODĚBRADY
TELEFON / FAX: +420 325 612 505
EMAIL: info@ipodebrady.cz
www.ipodebrady.cz

KULTURNÍ A INFORMAČNÍ CENTRUM PODĚBRADY