Naše město před sto lety (5. díl)

 

O poděbradském velkostatku před I. světovou válkou a po ní
Od dob krále Jiřího až do roku 1839 patřilo poděbradské panství do majetku českých panovníků, které pro ně spravovala královská kancelář (komora). Na počátku 19. století, kdy už nebylo zdaleka tak výnosné, dostalo se s řadou dalších do dražby. V ní ho koupil vídeňský bankéř baron Jiří Sina, aby měl kde uložit své značné jmění, vydělané na lodní dopravě v rodném Řecku. Ke správě panství ponechal zdejší vrchnostenské úředníky, v Poděbradech zůstala i většina panského personálu. Jiří Sina zemřel v roce 1856, aniž by svůj poděbradský majetek poznal. Naopak jeho jediný syn a dědic Jiří Šimon Sina do Poděbrad rád jezdil hlavně na hony, dokonce tu dostal čestné občanství. Po smrti Šimonově (1876) připadly Poděbrady manželce Ifigenii a ta je odkázala svým čtyřem vnoučatům, dětem dcery Heleny, kněžny Ypsillanti. Mezi dědici byla i Chariclea, provdaná za německého knížete Filipa Arnošta Hohelnohe z Schillingsfürstu.
Nové panstvo se v roce 1885 v Poděbradech natrvalo usídlilo. Kromě toho, že knížeti v mnohém připomínaly jeho rodiště Schillingsfürt, jako velký milovník loveckých zábav začal využívat zdejší rozsáhlá polesí a do Poděbrad často zval na hony své německé přátele. Proto najednou byla velká péče věnována lesnímu hospodářství a zejména myslivosti (na snímku lesní úřad, r. 1911). Kníže nelitoval žádného nákladu na honitby, staral se o zvyšování stavu zvěře. V polesí Kluk byla dokonce nasazena exotická zvěř, jako klokani, pštrosi, antilopy a další, až do vypuknutí války prováděny pokusy s její aklimatizací. Také hospodaření na velkostatku se změnilo. Byl přikoupen dvůr ve Velkém Zboží, ostatní čtyři panské dvory byly dány do pachtu, aby do panské pokladny přinášely co největší zisk. Slušné příjmy dávaly i lesy, zato se prodělávalo na pivovaru, cihelnách, vodovodech a zahradnictví.
Po příchodu knížecích manželů (na snímku) rázem ožilo i samotné městečko, podobné tehdy velké vesnici. Na zámek přišlo i četné nové a dobře placené služebnictvo, a poněvadž všechno, co bylo na zámku potřeba, se kupovalo v Poděbradech a veškeré řemeslnické práce se zadávaly u poděbradských řemeslníků, zůstávalo tu i dost peněz. Stoupal blahobyt a místní byli s panstvem spokojeni.
Podle pamětníků byl kníže Filip Arnošt sympatický dobromyslný muž, a ač Němec, který se nikdy nenaučil česky, rád se stýkal s místní společností, dokonce ji podporoval v jejích vlasteneckých aktivitách. Kněžna Chariclea si naopak udržovala odstup od svého okolí. Oba byli hluboce věřící katolíci a štědře přispívali na všechny dobročinné účely hlavně ve prospěch dětí. Kněžna v roce 1892 založila útulek pro děti z rodin pracujících na panském velkostatku, ale pak souhlasila s vydržováním opatrovny, do které mohly chodit i ostatní děti z dělnických rodin. Oba manželé v této dobročinnosti hledali náhradu za to, že se nemohli starat o svoje vlastní děti. Jejich první dcera Štěpánka zemřela brzy po narození a jedenáctiletá Marie v roce 1895 v Poděbradech na hnisavý zánět slepého střeva.
Klidně plynoucí život knížecích manželů v Poděbradech skončil na podzim roku 1911, kdy kněžna Chariclea onemocněla rakovinou, opustila Poděbrady a přes všemožnou lékařskou péči následujícího roku v Mnichově zemřela. Byla pohřbena podle řeckého ritu v Schillingsfürstu, v části zámeckého parku přeměněného na knížecí hřbitov, do prostého hrobu vedle svých dětí. Smrt Charicley byla pro knížete těžkou ranou, přesto se rok poté – přes velký odpor rodiny – oženil s mnichovskou kabaretní herečkou Henrietou Gindrovou. Manželství však nebylo šťastné. Vymohl sice pro ni predikát z Hellbergu a koupil na anglickém pobřeží vilu, ale brzy poznal, že se zmýlil, což mělo dopad i na jeho zdraví. Začala se u něj projevovat vážná duševní choroba, a tak příbuzní zasáhli. V roce 1913 Filip Arnošt více méně dobrovolně přenechal poděbradské panství svému mladšímu bratru Moricovi za roční rentu 180 000 K a náhradu 1 200 000 K po smrti jeho vdově. Knížete přestaly těšit lovecké zábavy, začal propadat depresím, stále více se u něj projevovala paralýza mozku. Na Nový rok 1914 ještě i s manželkou přijímal na poděbradském zámku novoroční gratulace, po několika dnech však Poděbrady opustil navždy. Z morganatického manželství s Gindrovou se mu v roce 1914 narodil syn, ale jaké byly další osudy obou, se už v Poděbradech nikdy nedověděli. Kníže, navíc stižený mozkovou mrtvicí, byl poslán do sanatoria v Reichenau, kde někdy koncem prosince 1915 zemřel. Ve válečných letech, na rozdíl od pohřbu kněžny, nikdo z vedení panství ani města povolení k vycestování na pohřeb knížete nedostal.
Vdova nespokojená s odbytným sháněla v Berlíně společnost na vedení procesu o poděbradské panství a to byla asi hlavní příčina, proč se Moric Hohenlohe rozhodl k jeho prodeji. V roce 1918 za tím účelem navštívil Poděbrady a potom dal plnou moc řediteli vídeňské banky Bohemia Josefu Hyrossovi k postupnému rozprodávání jednotlivých částí velkostatku. To už bylo po převratu, kdy byl vydán tak zvaný Záborový zákon, a připravovala se pozemková reforma. Hyross skoro všechny dlouhodobě pronajaté pozemky přenechal nájemcům, zbytek velkostatku Poděbrady – Kovanice spolu s deskovým statkem Bačovem a všechny rustikální pozemky v roce 1922 sám koupil, aby je pak prodával dále.
Poděbradský zámek byl přidělen do vlastnictví nově založené akciové lázeňské společnosti, která získala koupí od velkostatku ještě další nemovitosti, potřebné k lázeňskému provozu. A tak i z dnešního pohledu bezesporu nejzáslužnějším činem knížete Hohenlohe pro Poděbrady bylo v roce 1905 navrtání prvních minerálních pramenů a o tři roky později založení lázní. Jak už bylo dříve zmíněno, zdejší lázeňský provoz v letech 1914–1918 dokázal zmírnit dopady válečných hrůz na život zdejších obyvatel a po skončení I. světové války vytvořit nejlepší předpoklady k budoucí prosperitě Poděbrad.
Text: PhDr. Jana Hrabětová
/foto/ Archiv Polabského muzea

O poděbradském velkostatku před I. světovou válkou a po ní

 

Od dob krále Jiřího až do roku 1839 patřilo poděbradské panství do majetku českých panovníků, které pro ně spravovala královská kancelář (komora). Na počátku 19. století, kdy už nebylo zdaleka tak výnosné, dostalo se s řadou dalších do dražby. V ní ho koupil vídeňský bankéř baron Jiří Sina, aby měl kde uložit své značné jmění, vydělané na lodní dopravě v rodném Řecku. Ke správě panství ponechal zdejší vrchnostenské úředníky, v Poděbradech zůstala i většina panského personálu. Jiří Sina zemřel v roce 1856, aniž by svůj poděbradský majetek poznal. Naopak jeho jediný syn a dědic Jiří Šimon Sina do Poděbrad rád jezdil hlavně na hony, dokonce tu dostal čestné občanství. Po smrti Šimonově (1876) připadly Poděbrady manželce Ifigenii a ta je odkázala svým čtyřem vnoučatům, dětem dcery Heleny, kněžny Ypsillanti. Mezi dědici byla i Chariclea, provdaná za německého knížete Filipa Arnošta Hohelnohe z Schillingsfürstu.

 

serial uradNové panstvo se v roce 1885 v Poděbradech natrvalo usídlilo. Kromě toho, že knížeti v mnohém připomínaly jeho rodiště Schillingsfürt, jako velký milovník loveckých zábav začal využívat zdejší rozsáhlá polesí a do Poděbrad často zval na hony své německé přátele. Proto najednou byla velká péče věnována lesnímu hospodářství a zejména myslivosti (na snímku lesní úřad, r. 1911). Kníže nelitoval žádného nákladu na honitby, staral se o zvyšování stavu zvěře. V polesí Kluk byla dokonce nasazena exotická zvěř, jako klokani, pštrosi, antilopy a další, až do vypuknutí války prováděny pokusy s její aklimatizací. Také hospodaření na velkostatku se změnilo. Byl přikoupen dvůr ve Velkém Zboží, ostatní čtyři panské dvory byly dány do pachtu, aby do panské pokladny přinášely co největší zisk. Slušné příjmy dávaly i lesy, zato se prodělávalo na pivovaru, cihelnách, vodovodech a zahradnictví.

 

Po příchodu knížecích manželů (na snímku) rázem ožilo i samotné městečko, podobné tehdy velké vesnici. Na zámek přišlo i četné nové a dobře placené služebnictvo, a poněvadž všechno, co bylo na zámku potřeba, se kupovalo v Poděbradech a veškeré řemeslnické práce se zadávaly u poděbradských řemeslníků, zůstávalo tu i dost peněz. Stoupal blahobyt a místní byli s panstvem spokojeni.

 

hohenlohePodle pamětníků byl kníže Filip Arnošt sympatický dobromyslný muž, a ač Němec, který se nikdy nenaučil česky, rád se stýkal s místní společností, dokonce ji podporoval v jejích vlasteneckých aktivitách. Kněžna Chariclea si naopak udržovala odstup od svého okolí. Oba byli hluboce věřící katolíci a štědře přispívali na všechny dobročinné účely hlavně ve prospěch dětí. Kněžna v roce 1892 založila útulek pro děti z rodin pracujících na panském velkostatku, ale pak souhlasila s vydržováním opatrovny, do které mohly chodit i ostatní děti z dělnických rodin. Oba manželé v této dobročinnosti hledali náhradu za to, že se nemohli starat o svoje vlastní děti. Jejich první dcera Štěpánka zemřela brzy po narození a jedenáctiletá Marie v roce 1895 v Poděbradech na hnisavý zánět slepého střeva.

 

Klidně plynoucí život knížecích manželů v Poděbradech skončil na podzim roku 1911, kdy kněžna Chariclea onemocněla rakovinou, opustila Poděbrady a přes všemožnou lékařskou péči následujícího roku v Mnichově zemřela. Byla pohřbena podle řeckého ritu v Schillingsfürstu, v části zámeckého parku přeměněného na knížecí hřbitov, do prostého hrobu vedle svých dětí. Smrt Charicley byla pro knížete těžkou ranou, přesto se rok poté – přes velký odpor rodiny – oženil s mnichovskou kabaretní herečkou Henrietou Gindrovou. Manželství však nebylo šťastné. Vymohl sice pro ni predikát z Hellbergu a koupil na anglickém pobřeží vilu, ale brzy poznal, že se zmýlil, což mělo dopad i na jeho zdraví. Začala se u něj projevovat vážná duševní choroba, a tak příbuzní zasáhli. V roce 1913 Filip Arnošt více méně dobrovolně přenechal poděbradské panství svému mladšímu bratru Moricovi za roční rentu 180 000 K a náhradu 1 200 000 K po smrti jeho vdově. Knížete přestaly těšit lovecké zábavy, začal propadat depresím, stále více se u něj projevovala paralýza mozku. Na Nový rok 1914 ještě i s manželkou přijímal na poděbradském zámku novoroční gratulace, po několika dnech však Poděbrady opustil navždy. Z morganatického manželství s Gindrovou se mu v roce 1914 narodil syn, ale jaké byly další osudy obou, se už v Poděbradech nikdy nedověděli. Kníže, navíc stižený mozkovou mrtvicí, byl poslán do sanatoria v Reichenau, kde někdy koncem prosince 1915 zemřel. Ve válečných letech, na rozdíl od pohřbu kněžny, nikdo z vedení panství ani města povolení k vycestování na pohřeb knížete nedostal.

 

Vdova nespokojená s odbytným sháněla v Berlíně společnost na vedení procesu o poděbradské panství a to byla asi hlavní příčina, proč se Moric Hohenlohe rozhodl k jeho prodeji. V roce 1918 za tím účelem navštívil Poděbrady a potom dal plnou moc řediteli vídeňské banky Bohemia Josefu Hyrossovi k postupnému rozprodávání jednotlivých částí velkostatku. To už bylo po převratu, kdy byl vydán tak zvaný Záborový zákon, a připravovala se pozemková reforma. Hyross skoro všechny dlouhodobě pronajaté pozemky přenechal nájemcům, zbytek velkostatku Poděbrady – Kovanice spolu s deskovým statkem Bačovem a všechny rustikální pozemky v roce 1922 sám koupil, aby je pak prodával dále.

 

Poděbradský zámek byl přidělen do vlastnictví nově založené akciové lázeňské společnosti, která získala koupí od velkostatku ještě další nemovitosti, potřebné k lázeňskému provozu. A tak i z dnešního pohledu bezesporu nejzáslužnějším činem knížete Hohenlohe pro Poděbrady bylo v roce 1905 navrtání prvních minerálních pramenů a o tři roky později založení lázní. Jak už bylo dříve zmíněno, zdejší lázeňský provoz v letech 1914–1918 dokázal zmírnit dopady válečných hrůz na život zdejších obyvatel a po skončení I. světové války vytvořit nejlepší předpoklady k budoucí prosperitě Poděbrad.

 

Text: PhDr. Jana Hrabětová

Foto: archiv Polabského muzea

(21. 6. 2018)

 


Naše město před sto lety (6. díl)

Naše město před sto lety (6. díl)

O průmyslovém podnikání

celý článek >>>

Žena, která umí hledat smysl svého života

Žena, která umí hledat smysl svého života

Baví mne psát o zajímavých lidech. O lidech, kteří v něčem vynikají a jsou ostatním příkladní. Sám se tím obohatím a zajímavé bohatství předávám dál – čtenářům. V Poděbradech žiji 10 let a po celou tu dobu různě potkávám Pavlu Křížkovou.

celý článek >>>

Jak děti šapitó ovládly

Jak děti šapitó ovládly

Ve dnech 14. a 15. června vystoupily poděbradské děti v cirkusu Happy Kids.

celý článek >>>

Naše město před sto lety (4. díl)

Naše město před sto lety (4. díl)

O válečném zásobování a odvodech

celý článek >>>

Naše město před sto lety (3. díl)

Naše město před sto lety (3. díl)

O zdravotních poměrech, lázních a lazaretech

celý článek >>>

Rodinný archiv vydal poklad: poděbradskou stopu kardinála Berana

Rodinný archiv vydal poklad: poděbradskou stopu kardinála Berana

Nacisté a komunisté jej hodlali vymazat z povědomí národa. Nepodařilo se jim to, Pán Bůh zaplať. I proto můžeme díky cenným archiváliím spatřit patrně nejvýznamnějšího českého duchovního, kardinála Josefa Berana, také v poděbradských kulisách.

celý článek >>>

Naše město před sto lety (2. díl)

Naše město před sto lety (2. díl)

O válečných zajatcích a uprchlících v Poděbradech

celý článek >>>

Naše město před sto lety (1. díl)

Naše město před sto lety (1. díl)

Celý letošní rok se nese ve znamení oslav 100. výročí vzniku našeho samostatného demokratického státu a vzpomínek na dramatické události, které předcházely a bezprostředně následovaly. Také Poděbradské noviny se zapojily a nabízejí svým čtenářům dvanáctidílný seriál o životě v našem městě v letech 1914–1918 podle zachovaných písemných pramenů, dobového tisku, vzpomínek pamětníků a starých fotografií uložených v archivu Polabského muzea.

celý článek >>>

MĚSTSKÉ KULTURNÍ CENTRUM PODĚBRADY
NAMĚSTÍ KRÁLE JIŘÍHO 1/I
PODĚBRADY
TELEFON / FAX: +420 325 612 505
EMAIL: info@ipodebrady.cz
www.ipodebrady.cz

KULTURNÍ A INFORMAČNÍ CENTRUM PODĚBRADY