Naše město před sto lety (8. díl)
O poděbradských spolcích a kultuře na začátku 20. století
Už od dob národního obrození Poděbrady žily čilým kulturním a společenským životem. Významně k tomu přispěla nevelká vzdálenost od hlavního města, centra všeho dění, kam odcházelo učit se a studovat mnoho chlapců z místních rodin všech společenských tříd. Po návratu do rodného města pokračovali ve venkovském prostředí tím, čím žili v Praze. Už v letech 1861–1863 tu byly založeny hned čtyři osvětové spolky – mužský pěvecký sbor Hlahol, Občanská beseda, Spolek divadelních ochotníků „Jiří“ a „Sokol“ za účasti samotného Miroslava Tyrše. V roce 1870 rozšířil počet „Učitelský spolek Budeč“ a o dva roky později k nim přibyla „Občanská knihovna“ a „Řemeslnická beseda“.
V uvolněných poměrech po roce 1880 se často živořící spolky, zápasící s poklesem členstva i finančních prostředků, najednou zaktivizovaly a přijímaly mnoho nových zájemců. Nezřídka se stávalo, že řada občanů ze známých poděbradských rodin, jako byli Boučkové, Hellichové, Kerhartové, Obereignerové, Vondrovicové, byla aktivně zapojena i v několika spolcích. K nejčilejším patřil Spolek divadelních ochotníků „Jiří“, kterému se podařilo v roce 1881 dokonce pro svou činnost získat kamennou budovu pro vlastní divadelní scénu (na snímcích), což byl ojedinělý případ ve venkovských městech. Po odchodu vojenské posádky do nových kasáren ve Vysokém Mýtě byl totiž v krátké době přestavěn na Jiříkovo divadlo bývalý důstojnický objekt na rohu Valů a Divadelní ulice. Podle zachovaných plakátů tu ochotníci měli premiéry skoro každý týden a z Jiříkova divadla se až do roku 1937 (kdy vyhořelo) stalo nejživější kulturní centrum ve městě. Před válkou měl spolek 98 členů, pak jeho činnost ustala a po převratu v něm zbylo jen 21 účinkujících včetně dam. Muži narukovali na fronty a na divadlo nebyl čas ani chuť. Záhy po převratu však ochotníci rychle ožili a už na 17. a 18. listopad 1918 připravili slavnostní představení na oslavu prohlášení samostatného státu a ve prospěch pozůstalých po padlých spoluobčanech. Byla to hra Ladislava Stroupežnického „Paní mincmistrová“, kterou předcházely slavnostní projevy a hymny.
Při této slavnosti nesměli chybět ani poděbradští sokolové. I tento spolek od svého založení zaujímal v kulturním životě města významné místo. Sokolům pro jejich horlivé vlastenectví dokonce hrozilo z Vídně zrušení. Také jejich sokolovna byla hned na začátku války zabrána pro dočasné ubytování židovských uprchlíků z Polska, než byli přemístěni do okolních vesnic. Až do roku 1918 pak sloužila celá budova jako kasárna pro posádku, hlídající vojenské sklady umístěné v nedaleké Janowitzově olejně. Po převratu se sokolové rychle zorganizovali, aktivně se účastnili všech oslav a hned začali cvičit v opravené sokolovně. Obnovený poděbradský Sokol měl v roce 1919 na 345 členů především díky neúnavnému okresnímu tajemníkovi Josefu Truhlářovi, který se později stal dokonce starostou celé Československé obce sokolské.
Třetím z významných poděbradských spolků, který vždycky míval nejvíce členů, byla Hasičská jednota, založená v Poděbradech v roce 1876. Celkem 121 dobrovolných hasičů od roku 1881 pilně cvičilo na vlastním cvičišti a hasilo drobné požáry ve městě a okolí. Za války se cvičit nedalo, nehledě k tomu, že všichni schopní muži byli na frontách. V letech 1914–1918 v Poděbradech naštěstí nedošlo k žádnému požáru – lidé si dávali pozor, aby si zbytečně nezpůsobili ještě větší škody. V nových poměrech se i hasičský spolek znovu rychle zorganizoval, účastnil se oslav, obnovil cvičení, nakoupil novou výzbroj i výstroj a doplatil zbytek peněz za novou parní stříkačku.
Kromě těchto tří nejpočetnějších spolků byla v Poděbradech ještě řada dalších menších, většinou úzce zájmových spolků, které postupně vznikaly a zanikaly. Za zmínku stojí vedle výše zmíněných spolků „Občanské besedy“ a „Občanské knihovny“, které si daly úkol šířit a propagovat českou literaturu, také „Studující Poděbradska“ a členové „Řemeslnické besedy“ organizující pro dobročinné účely různé sbírky, společné výlety, akademie, bály a merendy. „Studující Poděbradska“ si dokonce v roce 1919 pořídili krásné loutkové divadlo a v parku pro děti v letní sezoně pořádali představení. Jen pro zajímavost je možno ještě uvést, že kromě těchto spolků před I. světovou válkou byl v Poděbradech ještě „Okrašlovací spolek“ (od 1897), „Klub velocipedistů“ (1893), spolek plavců „Český Kneip“ (1894), místní odbor „Červeného kříže“ (1882), dělnický spolek „Svornost“ (1893), odbor „Národní jednoty severočeské“ (1896), politický klub „Sladkovský“ (1892), „Spolek vojenských vysloužilců“ (1878) a ještě několik dalších, jako rybářský, střelecký aj. Zvláštní pozornost by si zasloužil muzejní spolek, který díky svému zakladateli Janu Hellichovi v roce 1901 soustředil 210 členů a vybudoval „Museum Poděbradska“ – ve své době jedno z největších a nejvýznamnějších mimopražských muzeí, které hellichovskou tradici ve městě udržuje do dnešních časů.
Text: PhDr. Jana Hrabětová
Foto: archiv Polabského muzea

Naše město před sto lety (8. díl)


O poděbradských spolcích a kultuře na začátku 20. století

 

divadlo oldUž od dob národního obrození Poděbrady žily čilým kulturním a společenským životem. Významně k tomu přispěla nevelká vzdálenost od hlavního města, centra všeho dění, kam odcházelo učit se a studovat mnoho chlapců z místních rodin všech společenských tříd. Po návratu do rodného města pokračovali ve venkovském prostředí tím, čím žili v Praze. Už v letech 1861–1863 tu byly založeny hned čtyři osvětové spolky – mužský pěvecký sbor Hlahol, Občanská beseda, Spolek divadelních ochotníků „Jiří“ a „Sokol“ za účasti samotného Miroslava Tyrše. V roce 1870 rozšířil počet „Učitelský spolek Budeč“ a o dva roky později k nim přibyla „Občanská knihovna“ a „Řemeslnická beseda“.

 

V uvolněných poměrech po roce 1880 se často živořící spolky, zápasící s poklesem členstva i finančních prostředků, najednou zaktivizovaly a přijímaly mnoho nových zájemců. Nezřídka se stávalo, že řada občanů ze známých poděbradských rodin, jako byli Boučkové, Hellichové, Kerhartové, Obereignerové, Vondrovicové, byla aktivně zapojena i v několika spolcích. K nejčilejším patřil Spolek divadelních ochotníků „Jiří“, kterému se podařilo v roce 1881 dokonce pro svou činnost získat kamennou budovu pro vlastní divadelní scénu (na snímku), což byl ojedinělý případ ve venkovských městech. Po odchodu vojenské posádky do nových kasáren ve Vysokém Mýtě byl totiž v krátké době přestavěn na Jiříkovo divadlo bývalý důstojnický objekt na rohu Valů a Divadelní ulice. Podle zachovaných plakátů tu ochotníci měli premiéry skoro každý týden a z Jiříkova divadla se až do roku 1937 (kdy vyhořelo) stalo nejživější kulturní centrum ve městě. Před válkou měl spolek 98 členů, pak jeho činnost ustala a po převratu v něm zbylo jen 21 účinkujících včetně dam. Muži narukovali na fronty a na divadlo nebyl čas ani chuť. Záhy po převratu však ochotníci rychle ožili a už na 17. a 18. listopad 1918 připravili slavnostní představení na oslavu prohlášení samostatného státu a ve prospěch pozůstalých po padlých spoluobčanech. Byla to hra Ladislava Stroupežnického „Paní mincmistrová“, kterou předcházely slavnostní projevy a hymny.

 

Při této slavnosti nesměli chybět ani poděbradští sokolové. I tento spolek od svého založení zaujímal v kulturním životě města významné místo. Sokolům pro jejich horlivé vlastenectví dokonce hrozilo z Vídně zrušení. Také jejich sokolovna byla hned na začátku války zabrána pro dočasné ubytování židovských uprchlíků z Polska, než byli přemístěni do okolních vesnic. Až do roku 1918 pak sloužila celá budova jako kasárna pro posádku, hlídající vojenské sklady umístěné v nedaleké Janowitzově olejně. Po převratu se sokolové rychle zorganizovali, aktivně se účastnili všech oslav a hned začali cvičit v opravené sokolovně. Obnovený poděbradský Sokol měl v roce 1919 na 345 členů především díky neúnavnému okresnímu tajemníkovi Josefu Truhlářovi, který se později stal dokonce starostou celé Československé obce sokolské.

 

Třetím z významných poděbradských spolků, který vždycky míval nejvíce členů, byla Hasičská jednota, založená v Poděbradech v roce 1876. Celkem 121 dobrovolných hasičů od roku 1881 pilně cvičilo na vlastním cvičišti a hasilo drobné požáry ve městě a okolí. Za války se cvičit nedalo, nehledě k tomu, že všichni schopní muži byli na frontách. V letech 1914–1918 v Poděbradech naštěstí nedošlo k žádnému požáru – lidé si dávali pozor, aby si zbytečně nezpůsobili ještě větší škody. V nových poměrech se i hasičský spolek znovu rychle zorganizoval, účastnil se oslav, obnovil cvičení, nakoupil novou výzbroj i výstroj a doplatil zbytek peněz za novou parní stříkačku.

 

Kromě těchto tří nejpočetnějších spolků byla v Poděbradech ještě řada dalších menších, většinou úzce zájmových spolků, které postupně vznikaly a zanikaly. Za zmínku stojí vedle výše zmíněných spolků „Občanské besedy“ a „Občanské knihovny“, které si daly úkol šířit a propagovat českou literaturu, také „Studující Poděbradska“ a členové „Řemeslnické besedy“ organizující pro dobročinné účely různé sbírky, společné výlety, akademie, bály a merendy. „Studující Poděbradska“ si dokonce v roce 1919 pořídili krásné loutkové divadlo a v parku pro děti v letní sezoně pořádali představení. Jen pro zajímavost je možno ještě uvést, že kromě těchto spolků před I. světovou válkou byl v Poděbradech ještě „Okrašlovací spolek“ (od 1897), „Klub velocipedistů“ (1893), spolek plavců „Český Kneip“ (1894), místní odbor „Červeného kříže“ (1882), dělnický spolek „Svornost“ (1893), odbor „Národní jednoty severočeské“ (1896), politický klub „Sladkovský“ (1892), „Spolek vojenských vysloužilců“ (1878) a ještě několik dalších, jako rybářský, střelecký aj. Zvláštní pozornost by si zasloužil muzejní spolek, který díky svému zakladateli Janu Hellichovi v roce 1901 soustředil 210 členů a vybudoval „Museum Poděbradska“ – ve své době jedno z největších a nejvýznamnějších mimopražských muzeí, které hellichovskou tradici ve městě udržuje do dnešních časů.

 

Text: PhDr. Jana Hrabětová

Foto: archiv Polabského muzea

(16. 8. 2018)

 


Zachovejme včelám potravu a přežijeme i my, vzkazují poděbradští včelaři

Zachovejme včelám potravu a přežijeme i my, vzkazují poděbradští včelaři

První setkání s poděbradskými včelaři v akci jsem zažila při larvení. Důležitý, pracný a krásný úkol pro včelaře jsem poznala až na místě, u úlů na okraji Poděbrad, které jsem neomylně našla podle vůně medu a kouře a kde mi také teprve došlo, že kolem mne během povídání bude létat mnoho včel.

celý článek >>>

Z prodavačky ovoce a zeleniny se vyklubala výtvarná umělkyně

Z prodavačky ovoce a zeleniny se vyklubala výtvarná umělkyně

Jíst ovoce a zeleninu je důležité pro zdraví. Naštěstí to mám do velkoobchodu pana Novotného jen „pár“ kroků. Jednou se tam objevila jako prodavačka žena středního věku, příjemná a vstřícná k zákazníkům. Když někdo dělá svoji práci, jak se patří, vždy mne to potěší. Pochválil jsem ji, a protože v obchodě právě nikdo nebyl, zapředl jsem s ní hovor. Dozvěděl jsem se, že mimo jiné maluje a ilustruje knihy. Překvapilo mne to. Umělkyni bych si představoval trochu jinak. Ozvala se ve mně velká zvědavost. A tak jsem Petru Jiránkovou vyzpovídal rovnou pro PN.

celý článek >>>

Poděbradský fotograf Jiří Soural umí čekat na dobré světlo

Poděbradský fotograf Jiří Soural umí čekat na dobré světlo

Seznámil jsem s ním na vernisáži jeho výstavy o Arktidě, která se konala v městské knihovně. Nahlédl jsem tam náhodou, když jsem si půjčoval knihu, a strnul jsem údivem. Každá z fotografií dýchala svěžím duchem severu. Poděbraďák Jiří Soural je nafotil při svých cestách Norskem, Islandem nebo Špicberky. Při pohledu na každou jednotlivou fotku jsem měl pocit, jako bych v daném místě byl naživo.

celý článek >>>

Jiřího náměstí z 23 000 lego dílků

Jiřího náměstí z 23 000 lego dílků

Sedmdesát hodin. Tak dlouho trvalo zručnému modeláři Eduardu Hyblerovi postavit jižní stranu Jiřího náměstí z lega. Model je novinkou v soukromém Muzeu kostek, které bylo koncem minulého roku v Poděbradech otevřeno.

celý článek >>>

Z domácího kohoutku teče kvalita, nikoliv samozřejmost

Z domácího kohoutku teče kvalita, nikoliv samozřejmost

Otočit kohoutkem, zmáčknout splachovadlo, napustit vanu, bazén. To je každodenní samozřejmost pro Poděbraďáky a celý nymburský okres doma i v práci.

celý článek >>>

Merianova rytina

Merianova rytina

Nejstarší známé vyobrazení Poděbrad, tak zvaná Merianova rytina, pochází velmi pravděpodobně z roku 1650, z doby krátce po třicetileté válce (1618–1648).

celý článek >>>

I takové bývaly zimy v Poděbradech

I takové bývaly zimy v Poděbradech

Před 111 lety byla v našem městě taková zima, že Labe bylo několik měsíců zamrzlé. Při jarním tání pak museli vzniklé kry po mnoho dnů likvidovat dělostřelci.

celý článek >>>

Celý vesmír je řízen dokonalým „jízdním řádem“ po miliony let, říká probošt Vladimír Hronek

Celý vesmír je řízen dokonalým „jízdním řádem“ po miliony let, říká probošt Vladimír Hronek

Vladimíra Hronka, kněze a významného občana Poděbrad, znám již dlouho, nejen z různých kulturních akcí, které se uskutečnily přímo v „jeho“ katolickém kostele. Při společných rozhovorech jsem poznal, že je velmi sečtělý a vzdělaný a že je schopen debatovat o všem, co se dotýká člověka a lidské společnosti. Požádal jsem ho tedy o rozhovor pro PN a položil mu několik otázek, jimiž se zabývám od mládí.

celý článek >>>

MĚSTSKÉ KULTURNÍ CENTRUM PODĚBRADY
NAMĚSTÍ KRÁLE JIŘÍHO 1/I
PODĚBRADY
TELEFON / FAX: +420 325 612 505
EMAIL: info@ipodebrady.cz
www.ipodebrady.cz

KULTURNÍ A INFORMAČNÍ CENTRUM PODĚBRADY