Sochařské rozjímání
Stalo se to už dávno, ale myslím si, že se to stává i dnes často těm z nás, kteří tvoří a chtějí zachytit alespoň malý okamžik života v hlíně, kameni, na plátně, na papíře, ... To jednou slovutný sochař nechal v lomu vylomit kámen. Hladký kámen, mramor bělostný. Ve svém ateliéru poté do něj bušil, tesal, oklepával, jemně k němu promlouval a někdy mu i sprostě nadával. Po nějaké době, kdy kámen, kdysi němý a mrtvý kámen, nabyl postavy dívky, Jitřenky, nesoucí ve svých vlasech bělostnou hvězdu. Stalo se to pozdě odpoledne, kdy slunce se už naklánělo k obzoru a plnilo ateliér teplým zlatavým světlem. Sochař se na své dílo zálibně díval, jemnou prachovku v ruce a ve tváři zasněný výraz. Najednou zapomněl, že ta hmota před ním byla němým kamenem. Zapomněl přísně hledat každý malý nedostatek, špatnou rýhu na kameni. Ten kámen se proměnil v živou, průhlednou, bělostnou bytost se zlatavými odlesky. Tu k sochaři a jeho dílu přistoupila postava z jiných světů. Bytost zahalená v rozedraný plášť marného času a snažení. Promlouvá k sochaři těmito slovy: „Vytvořil jsi velké dílo. Ale marně jsi se snažil. Toto dílo ti nepatří! A ani do muzea patřit nebude, kde by ti ji postavili jistě na čestné místo. Ale bude patřit mně! A já, když budu chtít, tak tvoje dílo roztříštím na mnoho kousků a vrátím ho do země, odkud jsi ho vykřesal.“ Sochař vyslechl ortel. Ale nezalekl se. Klidně promlouvá k bytosti marného času. „Já vím. Ale tento okamžik je to dílo mé. A já jsem na něj hrdý. A i když jsem k smrti znaven, jsem šťasten, že jsem to dílo vytvořil.“
Možná se ptáte, drazí čtenáři, jak bylo se sochou naloženo. Ta socha skutečně vznikla z hladkého bělostného mramoru (téměř průhledného) a dlouhá léta zdobila restauraci kdesi na Starém Městě pražském. Restaurace nesla hrdé jméno Jitřenka a mnohý návštěvník znaven dlouhým úmorným dnem vděčně hleděl na tu hru světel. Večer, když zapadající slunce měnilo barvy sochy a bělostný mramor nabýval zlatavých odlesků, Jitřence se ve vlasech rozzářila hvězda. To barevné divadlo mu dávalo zapomenout na hlouposti a těžkosti dne. Dnes sochu můžete obdivovat v Polabském muzeu Poděbrady. A i když ztratila své čestné místo v restauraci, snad se některý zbloudilý návštěvník při pohledu na ni zahledí a nechá se unést do říše snů...
Magda Toulová
Foto (red)

Sochařské rozjímání

 

Stalo se to už dávno, ale myslím si, že se to stává i dnes často těm z nás, kteří tvoří a chtějí zachytit alespoň malý okamžik života v hlíně, kameni, na plátně, na papíře, ...

 

socharske rozjimaniTo jednou slovutný sochař nechal v lomu vylomit kámen. Hladký kámen, mramor bělostný. Ve svém ateliéru poté do něj bušil, tesal, oklepával, jemně k němu promlouval a někdy mu i sprostě nadával. Po nějaké době, kdy kámen, kdysi němý a mrtvý kámen, nabyl postavy dívky, Jitřenky, nesoucí ve svých vlasech bělostnou hvězdu. Stalo se to pozdě odpoledne, kdy slunce se už naklánělo k obzoru a plnilo ateliér teplým zlatavým světlem. Sochař se na své dílo zálibně díval, jemnou prachovku v ruce a ve tváři zasněný výraz. Najednou zapomněl, že ta hmota před ním byla němým kamenem. Zapomněl přísně hledat každý malý nedostatek, špatnou rýhu na kameni. Ten kámen se proměnil v živou, průhlednou, bělostnou bytost se zlatavými odlesky. Tu k sochaři a jeho dílu přistoupila postava z jiných světů. Bytost zahalená v rozedraný plášť marného času a snažení. Promlouvá k sochaři těmito slovy: „Vytvořil jsi velké dílo. Ale marně jsi se snažil. Toto dílo ti nepatří! A ani do muzea patřit nebude, kde by ti ji postavili jistě na čestné místo. Ale bude patřit mně! A já, když budu chtít, tak tvoje dílo roztříštím na mnoho kousků a vrátím ho do země, odkud jsi ho vykřesal.“ Sochař vyslechl ortel. Ale nezalekl se. Klidně promlouvá k bytosti marného času. „Já vím. Ale tento okamžik je to dílo mé. A já jsem na něj hrdý. A i když jsem k smrti znaven, jsem šťasten, že jsem to dílo vytvořil.“

 

Možná se ptáte, drazí čtenáři, jak bylo se sochou naloženo. Ta socha skutečně vznikla z hladkého bělostného mramoru (téměř průhledného) a dlouhá léta zdobila restauraci kdesi na Starém Městě pražském. Restaurace nesla hrdé jméno Jitřenka a mnohý návštěvník znaven dlouhým úmorným dnem vděčně hleděl na tu hru světel. Večer, když zapadající slunce měnilo barvy sochy a bělostný mramor nabýval zlatavých odlesků, Jitřence se ve vlasech rozzářila hvězda. To barevné divadlo mu dávalo zapomenout na hlouposti a těžkosti dne. Dnes sochu můžete obdivovat v Polabském muzeu Poděbrady. A i když ztratila své čestné místo v restauraci, snad se některý zbloudilý návštěvník při pohledu na ni zahledí a nechá se unést do říše snů...

 

Magda Toulová

Foto (red)

(1. 11. 2018)

 


Václav Dostal – válečný hrdina

Václav Dostal – válečný hrdina

Narodil se v Poděbradech 4. července 1888 jako desáté z 11 dětí ředitele a spolumajitele cukrovaru Ing. Leopolda Dostala.

celý článek >>>

Naše město před sto lety (12. díl)

Naše město před sto lety (12. díl)

Vzpomínky na oběti I. světové války a osudy pomníku T. G. Masaryka

celý článek >>>

Naše město před sto lety (11. díl)

Naše město před sto lety (11. díl)

Poděbradská legionářská tradice

celý článek >>>

Když objektiv uloví poklad

Když objektiv uloví poklad

Ve tři ráno mu zazvoní u postele budík a on vyráží vstříc dobrodružství. Odměnou mu je pak snímek, který doslova dýchá. Jako třeba fotografie u tohoto článku, kterou amatérský fotograf Václav Kňap pořídil na břehu Labe ve Velkém Zboží.
Skvostný záběr pak obdivují i profesionální fotografové a prostřednictvím sociálních sítí takřka celé Poděbrady. „Na focení mě nejvíc baví to kouzlo tvořit a sdílet své zážitky s ostatními. Někdo se domnívá, že na focení není žádná věda, ale pravda je úplně jinde,“ vysvětluje sedmadvacetiletý fotograf z Poděbrad.

celý článek >>>

Naše město před sto lety (10. díl)

Naše město před sto lety (10. díl)

V Poděbradech od převratu 28. 10. do voleb 1919

celý článek >>>

Naše město před sto lety (9. díl)

Naše město před sto lety (9. díl)

Poděbrady při zrodu samostatné republiky

celý článek >>>

Naše město před sto lety (8. díl)

Naše město před sto lety (8. díl)

O poděbradských spolcích a kultuře na začátku 20. století

celý článek >>>

Naše město před sto lety (7. díl)

Naše město před sto lety (7. díl)

O poděbradském školství do roku 1919

celý článek >>>

MĚSTSKÉ KULTURNÍ CENTRUM PODĚBRADY
NAMĚSTÍ KRÁLE JIŘÍHO 1/I
PODĚBRADY
TELEFON / FAX: +420 325 612 505
EMAIL: info@ipodebrady.cz
www.ipodebrady.cz

KULTURNÍ A INFORMAČNÍ CENTRUM PODĚBRADY