Sochařské rozjímání
Stalo se to už dávno, ale myslím si, že se to stává i dnes často těm z nás, kteří tvoří a chtějí zachytit alespoň malý okamžik života v hlíně, kameni, na plátně, na papíře, ... To jednou slovutný sochař nechal v lomu vylomit kámen. Hladký kámen, mramor bělostný. Ve svém ateliéru poté do něj bušil, tesal, oklepával, jemně k němu promlouval a někdy mu i sprostě nadával. Po nějaké době, kdy kámen, kdysi němý a mrtvý kámen, nabyl postavy dívky, Jitřenky, nesoucí ve svých vlasech bělostnou hvězdu. Stalo se to pozdě odpoledne, kdy slunce se už naklánělo k obzoru a plnilo ateliér teplým zlatavým světlem. Sochař se na své dílo zálibně díval, jemnou prachovku v ruce a ve tváři zasněný výraz. Najednou zapomněl, že ta hmota před ním byla němým kamenem. Zapomněl přísně hledat každý malý nedostatek, špatnou rýhu na kameni. Ten kámen se proměnil v živou, průhlednou, bělostnou bytost se zlatavými odlesky. Tu k sochaři a jeho dílu přistoupila postava z jiných světů. Bytost zahalená v rozedraný plášť marného času a snažení. Promlouvá k sochaři těmito slovy: „Vytvořil jsi velké dílo. Ale marně jsi se snažil. Toto dílo ti nepatří! A ani do muzea patřit nebude, kde by ti ji postavili jistě na čestné místo. Ale bude patřit mně! A já, když budu chtít, tak tvoje dílo roztříštím na mnoho kousků a vrátím ho do země, odkud jsi ho vykřesal.“ Sochař vyslechl ortel. Ale nezalekl se. Klidně promlouvá k bytosti marného času. „Já vím. Ale tento okamžik je to dílo mé. A já jsem na něj hrdý. A i když jsem k smrti znaven, jsem šťasten, že jsem to dílo vytvořil.“
Možná se ptáte, drazí čtenáři, jak bylo se sochou naloženo. Ta socha skutečně vznikla z hladkého bělostného mramoru (téměř průhledného) a dlouhá léta zdobila restauraci kdesi na Starém Městě pražském. Restaurace nesla hrdé jméno Jitřenka a mnohý návštěvník znaven dlouhým úmorným dnem vděčně hleděl na tu hru světel. Večer, když zapadající slunce měnilo barvy sochy a bělostný mramor nabýval zlatavých odlesků, Jitřence se ve vlasech rozzářila hvězda. To barevné divadlo mu dávalo zapomenout na hlouposti a těžkosti dne. Dnes sochu můžete obdivovat v Polabském muzeu Poděbrady. A i když ztratila své čestné místo v restauraci, snad se některý zbloudilý návštěvník při pohledu na ni zahledí a nechá se unést do říše snů...
Magda Toulová
Foto (red)

Sochařské rozjímání

 

Stalo se to už dávno, ale myslím si, že se to stává i dnes často těm z nás, kteří tvoří a chtějí zachytit alespoň malý okamžik života v hlíně, kameni, na plátně, na papíře, ...

 

socharske rozjimaniTo jednou slovutný sochař nechal v lomu vylomit kámen. Hladký kámen, mramor bělostný. Ve svém ateliéru poté do něj bušil, tesal, oklepával, jemně k němu promlouval a někdy mu i sprostě nadával. Po nějaké době, kdy kámen, kdysi němý a mrtvý kámen, nabyl postavy dívky, Jitřenky, nesoucí ve svých vlasech bělostnou hvězdu. Stalo se to pozdě odpoledne, kdy slunce se už naklánělo k obzoru a plnilo ateliér teplým zlatavým světlem. Sochař se na své dílo zálibně díval, jemnou prachovku v ruce a ve tváři zasněný výraz. Najednou zapomněl, že ta hmota před ním byla němým kamenem. Zapomněl přísně hledat každý malý nedostatek, špatnou rýhu na kameni. Ten kámen se proměnil v živou, průhlednou, bělostnou bytost se zlatavými odlesky. Tu k sochaři a jeho dílu přistoupila postava z jiných světů. Bytost zahalená v rozedraný plášť marného času a snažení. Promlouvá k sochaři těmito slovy: „Vytvořil jsi velké dílo. Ale marně jsi se snažil. Toto dílo ti nepatří! A ani do muzea patřit nebude, kde by ti ji postavili jistě na čestné místo. Ale bude patřit mně! A já, když budu chtít, tak tvoje dílo roztříštím na mnoho kousků a vrátím ho do země, odkud jsi ho vykřesal.“ Sochař vyslechl ortel. Ale nezalekl se. Klidně promlouvá k bytosti marného času. „Já vím. Ale tento okamžik je to dílo mé. A já jsem na něj hrdý. A i když jsem k smrti znaven, jsem šťasten, že jsem to dílo vytvořil.“

 

Možná se ptáte, drazí čtenáři, jak bylo se sochou naloženo. Ta socha skutečně vznikla z hladkého bělostného mramoru (téměř průhledného) a dlouhá léta zdobila restauraci kdesi na Starém Městě pražském. Restaurace nesla hrdé jméno Jitřenka a mnohý návštěvník znaven dlouhým úmorným dnem vděčně hleděl na tu hru světel. Večer, když zapadající slunce měnilo barvy sochy a bělostný mramor nabýval zlatavých odlesků, Jitřence se ve vlasech rozzářila hvězda. To barevné divadlo mu dávalo zapomenout na hlouposti a těžkosti dne. Dnes sochu můžete obdivovat v Polabském muzeu Poděbrady. A i když ztratila své čestné místo v restauraci, snad se některý zbloudilý návštěvník při pohledu na ni zahledí a nechá se unést do říše snů...

 

Magda Toulová

Foto (red)

(1. 11. 2018)

 


Jiřího náměstí z 23 000 lego dílků

Jiřího náměstí z 23 000 lego dílků

Sedmdesát hodin. Tak dlouho trvalo zručnému modeláři Eduardu Hyblerovi postavit jižní stranu Jiřího náměstí z lega. Model je novinkou v soukromém Muzeu kostek, které bylo koncem minulého roku v Poděbradech otevřeno.

celý článek >>>

Z domácího kohoutku teče kvalita, nikoliv samozřejmost

Z domácího kohoutku teče kvalita, nikoliv samozřejmost

Otočit kohoutkem, zmáčknout splachovadlo, napustit vanu, bazén. To je každodenní samozřejmost pro Poděbraďáky a celý nymburský okres doma i v práci.

celý článek >>>

Merianova rytina

Merianova rytina

Nejstarší známé vyobrazení Poděbrad, tak zvaná Merianova rytina, pochází velmi pravděpodobně z roku 1650, z doby krátce po třicetileté válce (1618–1648).

celý článek >>>

I takové bývaly zimy v Poděbradech

I takové bývaly zimy v Poděbradech

Před 111 lety byla v našem městě taková zima, že Labe bylo několik měsíců zamrzlé. Při jarním tání pak museli vzniklé kry po mnoho dnů likvidovat dělostřelci.

celý článek >>>

Celý vesmír je řízen dokonalým „jízdním řádem“ po miliony let, říká probošt Vladimír Hronek

Celý vesmír je řízen dokonalým „jízdním řádem“ po miliony let, říká probošt Vladimír Hronek

Vladimíra Hronka, kněze a významného občana Poděbrad, znám již dlouho, nejen z různých kulturních akcí, které se uskutečnily přímo v „jeho“ katolickém kostele. Při společných rozhovorech jsem poznal, že je velmi sečtělý a vzdělaný a že je schopen debatovat o všem, co se dotýká člověka a lidské společnosti. Požádal jsem ho tedy o rozhovor pro PN a položil mu několik otázek, jimiž se zabývám od mládí.

celý článek >>>

Vzpomínka na Leopoldu Dostalovou

Vzpomínka na Leopoldu Dostalovou

k 130. výročí narození národní umělkyně

celý článek >>>

Zimní vzpomínky na minulost

Zimní vzpomínky na minulost

Čas po Novém roce, kdy se začal nápadně prodlužovat den, polevovaly mrazy a tál sníh, byl ještě před sto lety pro naše předky příležitostí rozloučit se se zimou podle pradávných zvyků a obyčejů.

celý článek >>>

Vánoce v Poděbradech před sto lety

Vánoce v Poděbradech před sto lety

Během letošního jubilejního roku si čtenáři Poděbradských novin mohli ve dvanácti kapitolách udělat obrázek o tom, jak se žilo v našem městě před sto lety – v těžkých válečných letech 1914–1918 a v prvních měsících právě vzniklého samostatného státu. Na závěr budiž přidána ještě kapitolka třináctá s úvahou o tom, jak asi poděbradští občané prožívali své první Vánoce v nové Československé republice.

celý článek >>>

MĚSTSKÉ KULTURNÍ CENTRUM PODĚBRADY
NAMĚSTÍ KRÁLE JIŘÍHO 1/I
PODĚBRADY
TELEFON / FAX: +420 325 612 505
EMAIL: info@ipodebrady.cz
www.ipodebrady.cz

KULTURNÍ A INFORMAČNÍ CENTRUM PODĚBRADY