Sochařské rozjímání
Stalo se to už dávno, ale myslím si, že se to stává i dnes často těm z nás, kteří tvoří a chtějí zachytit alespoň malý okamžik života v hlíně, kameni, na plátně, na papíře, ... To jednou slovutný sochař nechal v lomu vylomit kámen. Hladký kámen, mramor bělostný. Ve svém ateliéru poté do něj bušil, tesal, oklepával, jemně k němu promlouval a někdy mu i sprostě nadával. Po nějaké době, kdy kámen, kdysi němý a mrtvý kámen, nabyl postavy dívky, Jitřenky, nesoucí ve svých vlasech bělostnou hvězdu. Stalo se to pozdě odpoledne, kdy slunce se už naklánělo k obzoru a plnilo ateliér teplým zlatavým světlem. Sochař se na své dílo zálibně díval, jemnou prachovku v ruce a ve tváři zasněný výraz. Najednou zapomněl, že ta hmota před ním byla němým kamenem. Zapomněl přísně hledat každý malý nedostatek, špatnou rýhu na kameni. Ten kámen se proměnil v živou, průhlednou, bělostnou bytost se zlatavými odlesky. Tu k sochaři a jeho dílu přistoupila postava z jiných světů. Bytost zahalená v rozedraný plášť marného času a snažení. Promlouvá k sochaři těmito slovy: „Vytvořil jsi velké dílo. Ale marně jsi se snažil. Toto dílo ti nepatří! A ani do muzea patřit nebude, kde by ti ji postavili jistě na čestné místo. Ale bude patřit mně! A já, když budu chtít, tak tvoje dílo roztříštím na mnoho kousků a vrátím ho do země, odkud jsi ho vykřesal.“ Sochař vyslechl ortel. Ale nezalekl se. Klidně promlouvá k bytosti marného času. „Já vím. Ale tento okamžik je to dílo mé. A já jsem na něj hrdý. A i když jsem k smrti znaven, jsem šťasten, že jsem to dílo vytvořil.“
Možná se ptáte, drazí čtenáři, jak bylo se sochou naloženo. Ta socha skutečně vznikla z hladkého bělostného mramoru (téměř průhledného) a dlouhá léta zdobila restauraci kdesi na Starém Městě pražském. Restaurace nesla hrdé jméno Jitřenka a mnohý návštěvník znaven dlouhým úmorným dnem vděčně hleděl na tu hru světel. Večer, když zapadající slunce měnilo barvy sochy a bělostný mramor nabýval zlatavých odlesků, Jitřence se ve vlasech rozzářila hvězda. To barevné divadlo mu dávalo zapomenout na hlouposti a těžkosti dne. Dnes sochu můžete obdivovat v Polabském muzeu Poděbrady. A i když ztratila své čestné místo v restauraci, snad se některý zbloudilý návštěvník při pohledu na ni zahledí a nechá se unést do říše snů...
Magda Toulová
Foto (red)

Sochařské rozjímání

 

Stalo se to už dávno, ale myslím si, že se to stává i dnes často těm z nás, kteří tvoří a chtějí zachytit alespoň malý okamžik života v hlíně, kameni, na plátně, na papíře, ...

 

socharske rozjimaniTo jednou slovutný sochař nechal v lomu vylomit kámen. Hladký kámen, mramor bělostný. Ve svém ateliéru poté do něj bušil, tesal, oklepával, jemně k němu promlouval a někdy mu i sprostě nadával. Po nějaké době, kdy kámen, kdysi němý a mrtvý kámen, nabyl postavy dívky, Jitřenky, nesoucí ve svých vlasech bělostnou hvězdu. Stalo se to pozdě odpoledne, kdy slunce se už naklánělo k obzoru a plnilo ateliér teplým zlatavým světlem. Sochař se na své dílo zálibně díval, jemnou prachovku v ruce a ve tváři zasněný výraz. Najednou zapomněl, že ta hmota před ním byla němým kamenem. Zapomněl přísně hledat každý malý nedostatek, špatnou rýhu na kameni. Ten kámen se proměnil v živou, průhlednou, bělostnou bytost se zlatavými odlesky. Tu k sochaři a jeho dílu přistoupila postava z jiných světů. Bytost zahalená v rozedraný plášť marného času a snažení. Promlouvá k sochaři těmito slovy: „Vytvořil jsi velké dílo. Ale marně jsi se snažil. Toto dílo ti nepatří! A ani do muzea patřit nebude, kde by ti ji postavili jistě na čestné místo. Ale bude patřit mně! A já, když budu chtít, tak tvoje dílo roztříštím na mnoho kousků a vrátím ho do země, odkud jsi ho vykřesal.“ Sochař vyslechl ortel. Ale nezalekl se. Klidně promlouvá k bytosti marného času. „Já vím. Ale tento okamžik je to dílo mé. A já jsem na něj hrdý. A i když jsem k smrti znaven, jsem šťasten, že jsem to dílo vytvořil.“

 

Možná se ptáte, drazí čtenáři, jak bylo se sochou naloženo. Ta socha skutečně vznikla z hladkého bělostného mramoru (téměř průhledného) a dlouhá léta zdobila restauraci kdesi na Starém Městě pražském. Restaurace nesla hrdé jméno Jitřenka a mnohý návštěvník znaven dlouhým úmorným dnem vděčně hleděl na tu hru světel. Večer, když zapadající slunce měnilo barvy sochy a bělostný mramor nabýval zlatavých odlesků, Jitřence se ve vlasech rozzářila hvězda. To barevné divadlo mu dávalo zapomenout na hlouposti a těžkosti dne. Dnes sochu můžete obdivovat v Polabském muzeu Poděbrady. A i když ztratila své čestné místo v restauraci, snad se některý zbloudilý návštěvník při pohledu na ni zahledí a nechá se unést do říše snů...

 

Magda Toulová

Foto (red)

(1. 11. 2018)

 


Poděbradští včelaři otevřeli své úly a nechali nás nahlédnout do života včel

Poděbradští včelaři otevřeli své úly a nechali nás nahlédnout do života včel

Konečně slunečný, teplý den, jako stvořený pro Den otevřených úlů. To si v sobotu 18. května dopoledne řeklo asi patnáct návštěvníků poděbradské včelí farmy a dorazilo do zahrádkářské kolonie na okraj Poděbrad. Tam mají Váškovi část včelstev, která jsou přátelská a neútočná, což jsme během živé a názorné prohlídky všichni ocenili.

celý článek >>>

Zachovejme včelám potravu a přežijeme i my, vzkazují poděbradští včelaři

Zachovejme včelám potravu a přežijeme i my, vzkazují poděbradští včelaři

První setkání s poděbradskými včelaři v akci jsem zažila při larvení. Důležitý, pracný a krásný úkol pro včelaře jsem poznala až na místě, u úlů na okraji Poděbrad, které jsem neomylně našla podle vůně medu a kouře a kde mi také teprve došlo, že kolem mne během povídání bude létat mnoho včel.

celý článek >>>

Z prodavačky ovoce a zeleniny se vyklubala výtvarná umělkyně

Z prodavačky ovoce a zeleniny se vyklubala výtvarná umělkyně

Jíst ovoce a zeleninu je důležité pro zdraví. Naštěstí to mám do velkoobchodu pana Novotného jen „pár“ kroků. Jednou se tam objevila jako prodavačka žena středního věku, příjemná a vstřícná k zákazníkům. Když někdo dělá svoji práci, jak se patří, vždy mne to potěší. Pochválil jsem ji, a protože v obchodě právě nikdo nebyl, zapředl jsem s ní hovor. Dozvěděl jsem se, že mimo jiné maluje a ilustruje knihy. Překvapilo mne to. Umělkyni bych si představoval trochu jinak. Ozvala se ve mně velká zvědavost. A tak jsem Petru Jiránkovou vyzpovídal rovnou pro PN.

celý článek >>>

Poděbradský fotograf Jiří Soural umí čekat na dobré světlo

Poděbradský fotograf Jiří Soural umí čekat na dobré světlo

Seznámil jsem s ním na vernisáži jeho výstavy o Arktidě, která se konala v městské knihovně. Nahlédl jsem tam náhodou, když jsem si půjčoval knihu, a strnul jsem údivem. Každá z fotografií dýchala svěžím duchem severu. Poděbraďák Jiří Soural je nafotil při svých cestách Norskem, Islandem nebo Špicberky. Při pohledu na každou jednotlivou fotku jsem měl pocit, jako bych v daném místě byl naživo.

celý článek >>>

Jiřího náměstí z 23 000 lego dílků

Jiřího náměstí z 23 000 lego dílků

Sedmdesát hodin. Tak dlouho trvalo zručnému modeláři Eduardu Hyblerovi postavit jižní stranu Jiřího náměstí z lega. Model je novinkou v soukromém Muzeu kostek, které bylo koncem minulého roku v Poděbradech otevřeno.

celý článek >>>

Z domácího kohoutku teče kvalita, nikoliv samozřejmost

Z domácího kohoutku teče kvalita, nikoliv samozřejmost

Otočit kohoutkem, zmáčknout splachovadlo, napustit vanu, bazén. To je každodenní samozřejmost pro Poděbraďáky a celý nymburský okres doma i v práci.

celý článek >>>

Merianova rytina

Merianova rytina

Nejstarší známé vyobrazení Poděbrad, tak zvaná Merianova rytina, pochází velmi pravděpodobně z roku 1650, z doby krátce po třicetileté válce (1618–1648).

celý článek >>>

I takové bývaly zimy v Poděbradech

I takové bývaly zimy v Poděbradech

Před 111 lety byla v našem městě taková zima, že Labe bylo několik měsíců zamrzlé. Při jarním tání pak museli vzniklé kry po mnoho dnů likvidovat dělostřelci.

celý článek >>>

MĚSTSKÉ KULTURNÍ CENTRUM PODĚBRADY
NAMĚSTÍ KRÁLE JIŘÍHO 1/I
PODĚBRADY
TELEFON / FAX: +420 325 612 505
EMAIL: info@ipodebrady.cz
www.ipodebrady.cz

KULTURNÍ A INFORMAČNÍ CENTRUM PODĚBRADY