Vzpomínka na Ludvíka Kubu

 

… na závěr jubilejního roku jeho narození (1863–1956).


ludvik kubaZe země jsem na svět přišel,
na zemi jsem rozum našel,
po ní chodím jako pán,
do ní budu zakopán.


Slovy této staré české lidové písničky začíná národní umělec Ludvík Kuba své paměti vydané v roce 1955 pod názvem „Zaschlá paleta“. Z nepřeberného množství lidových písní, které znal, totiž nejlépe vystihuje jeho postoj k životu a jeho názor na svět – postoj a názor docela obyčejného člověka, za něhož se po celý svůj dlouhý a plodný život nepřestal považovat. Jako známý malíř vytvořil kolem tisíce obrazů, hlavně olejomaleb prakticky všech žánrů, především však zachytil rázovité postavy a scenérie mizejícího tradičního slovanského světa. Vedle toho jako sběratel slovanského folklóru sám shromáždil a odborně zhodnotil několik tisíc lidových písní, které vydal v dosud nepřekonaném patnáctisvazkovém díle „Slovansko ve svých zpěvech“. On měl totiž, ač nebyl etnografem, mimořádnou schopnost vnímat tradiční lidovou kulturu jako celek – dokázal zapisovat lidovou píseň, při tom zároveň malovat zpěvačku či hudebníka a ještě následně celou scénu výstižně zaznamenat. Jeho literární odkaz obsahuje dlouhou řadu knih a cestopisů napsaných stále moderním a čtivým jazykem.

Zvláštní místo mezi Kubovými knihami zaujímá jeho již zmíněná biografie „Zaschlá paleta“. V ní se Ludvík Kuba vrací do Poděbrad – do prostředí, v němž se 16. dubna 1863 narodil a které ho obklopovalo v době jeho dětství. Osobitým způsobem jemu vlastním vzpomíná na maloměstský život na tichém náměstí, v přilehlých uličkách i na periferii města, vzpomíná na výpravy do okolní přírody, na dětské hry a zábavy, na školu…


Rodiče Ludvíka Kuby v době jeho narození obývali dvě malé místnosti v přístavbě na dvorku přízemního domku čp. 43/III na severní straně Palackého ulice, který tehdy patřil čepičáři Josefu Knoblochovi. Odtud se Kubovi záhy přestěhovali do větších prostor blíže náměstí. Třetím místem pobytu rodiny Kubovy byl řadový dům čp. 6/I na jižní straně náměstí zvaný „U Kleinerů“, kde měl Kubův otec, zámečnický mistr, v přístavku ve dvoře malou zámečnickou dílnu (tento dům později koupil obchodník Hrejza a po roce 1923 od základů přestavěl do současné podoby).

Nejvíce Kubových vzpomínek je však vázáno na dům čp. 102/III. na jižní straně Palackého ulice. Původní polorozpadlé přízemní stavení po nožíři Dušánkovi musel otec Kuba strhnout a na jeho místě si postavil přízemní dům s novou zámečnickou dílnou, obchod se zámečnickým, později i hliněným zbožím. (Po smrti otcově v roce 1901 převzal zámečnickou živnost i s domkem syn Gustav, neměl však pokračovatele, proto ve dvacátých letech minulého století dům prodal obchodníku Touškovi. Ten ho spolu se sousedním čp. 101/III. přestavěl na dva moderní dvoupatrové obchodní domy. Čp. 102/III. si pak pronajala firma Baťa a ještě dlouho se pak v něm nacházela prodejna obuvi.)

Připomeňme si při této příležitosti vedle Kubova vztahu k rodnému městu i několik významných dat z jeho života. Po ukončení poděbradské měšťanky absolvoval hudebně nadaný chlapec nejprve varhanickou školu v Praze a pak učitelský ústav v Kutné Hoře. Už v době kutnohorských studií začal svou pozornost obracet stále více k lidové písni. Po prvních úspěších se sbíráním českých, moravských a slovenských lidových písní se rozhodl vydat antologie písní všech slovanských národů. Vzdal se zajištěného učitelského místa a vrátil se do svého rodiště, aby odtud podnikal cesty za slovanskou písní také na Lužici, Balkán a Rus. Důvěrně se tehdy spřátelil s dr. Bohumilem Boučkem, který působil kolem roku 1875 v Černé Hoře a ke své první velké cestě využil jeho znalostí o této zemi, lidu i kultuře. V Boučkově pohostinném domě poznal mnoho osobností tehdejšího vědeckého a kulturního světa, s nimiž byla Boučkova rodina v příbuzenských a přátelských stycích.

O něco později, hlavně z praktických důvodů etnografické dokumentace, se začal Ludvík Kuba zajímat také o malířství a navštěvovat soukromou malířskou školu Adolfa Liebschera. Po nezdaru s vydáváním Slovanstva se nakonec Ludvík Kuba rozhodl stát se malířem. Po dvouletém studiu na pražské akademii odjel studovat malířství nejprve do Paříže a pak na osm let do Mnichova. Když se v roce 1911 vrátil zpět do vlasti, měl za sebou řadu úspěšných výstav ve Vídni, v Benátkách, Římě a Drážďanech. Nepřipojil se k žádné malířské skupině, maloval realisticky svůj svět, oblíbená zátiší a věnoval se především tvorbě národopisného charakteru.

Po skončení první světové války se vrátil ke své lásce, studiu slovanských písní. Ty pak vydala Hudební matice Umělecké besedy v letech 1922–1929. V této době podnikl Ludvík Kuba několik delších cest hlavně po Balkáně, Bosně a Hercegovině, Lužici, Černé Hoře a své dojmy zachytil v několika cestopisech. Úspěchy se dostavily i v malířské činnosti, zhodnocené několika velkými výstavami ve 30. a 40. letech minulého století. Za své rozsáhlé a mnohostranné dílo byl po zásluze jako jeden z prvních jmenován v roce 1946 národním umělcem.

Do rodných Poděbrad se Ludvík Kuba rád vracel po celý život. Měl tu příbuzné, mnoho přátel a dostatek námětů pro své obrazy. Uspořádal tu také několik větších obrazových výstav, první v roce 1904. Vedle uměleckých sklonů tu mohl předvést i široké zájmy vlastivědné. Není divu, že se sblížil se zakladatelem muzea, lékárníkem Janem Hellichem a jako člen muzejního spolku se v roce 1907 podílel na instalaci prvních expozic, které bez větších změn přežily až do poloviny minulého století. Sám předal muzeu řadu písemností (svou korespondenci s významnými osobnostmi, diplomy, první vydání svých knih, řadu obrazů a kreseb atd.).


Ludvík Kuba zemřel v Praze 30. listopadu 1956 v úctyhodném věku 93 let a tehdy byl prý na své výslovné přání zpopelněn bez poct. Dlouho se nevědělo, kde se nacházejí jeho ostatky. Urna s popelem se objevila až v roce 1992, a sice v souvislosti s nově zřízeným „Kabinetem pro studium života a díla Ludvíka Kuby“, který se stal součástí Polabského muzea. Teprve tehdy byl umělcův syn JUDr. Ludvík Maria Kuba ochoten ze své domácnosti přemístit urnu do otcova rodného města. A tak až po dlouhých šestatřiceti letech při malé pietní slavnosti konečně byly Kubovy ostatky uloženy do nového hrobu v urnovém háji na hřbitově v Kluku. Jednoho z našich nejvýznamnějších rodáků dnes připomíná busta v mírně nadživotní velikosti od sochaře Karla Otáhala, umístěná na jednoduchém hranolovém podstavci s Kubovým autografem. V roce 1996 byla do tohoto hrobu uložena také urna s popelem jeho jediného syna Ludvíka Marii.

Text a foto: Jana Hrabětová, Polabské muzeum v Poděbradech

 

 


Jiřího náměstí z 23 000 lego dílků

Jiřího náměstí z 23 000 lego dílků

Sedmdesát hodin. Tak dlouho trvalo zručnému modeláři Eduardu Hyblerovi postavit jižní stranu Jiřího náměstí z lega. Model je novinkou v soukromém Muzeu kostek, které bylo koncem minulého roku v Poděbradech otevřeno.

celý článek >>>

Z domácího kohoutku teče kvalita, nikoliv samozřejmost

Z domácího kohoutku teče kvalita, nikoliv samozřejmost

Otočit kohoutkem, zmáčknout splachovadlo, napustit vanu, bazén. To je každodenní samozřejmost pro Poděbraďáky a celý nymburský okres doma i v práci.

celý článek >>>

Merianova rytina

Merianova rytina

Nejstarší známé vyobrazení Poděbrad, tak zvaná Merianova rytina, pochází velmi pravděpodobně z roku 1650, z doby krátce po třicetileté válce (1618–1648).

celý článek >>>

I takové bývaly zimy v Poděbradech

I takové bývaly zimy v Poděbradech

Před 111 lety byla v našem městě taková zima, že Labe bylo několik měsíců zamrzlé. Při jarním tání pak museli vzniklé kry po mnoho dnů likvidovat dělostřelci.

celý článek >>>

Celý vesmír je řízen dokonalým „jízdním řádem“ po miliony let, říká probošt Vladimír Hronek

Celý vesmír je řízen dokonalým „jízdním řádem“ po miliony let, říká probošt Vladimír Hronek

Vladimíra Hronka, kněze a významného občana Poděbrad, znám již dlouho, nejen z různých kulturních akcí, které se uskutečnily přímo v „jeho“ katolickém kostele. Při společných rozhovorech jsem poznal, že je velmi sečtělý a vzdělaný a že je schopen debatovat o všem, co se dotýká člověka a lidské společnosti. Požádal jsem ho tedy o rozhovor pro PN a položil mu několik otázek, jimiž se zabývám od mládí.

celý článek >>>

Vzpomínka na Leopoldu Dostalovou

Vzpomínka na Leopoldu Dostalovou

k 130. výročí narození národní umělkyně

celý článek >>>

Zimní vzpomínky na minulost

Zimní vzpomínky na minulost

Čas po Novém roce, kdy se začal nápadně prodlužovat den, polevovaly mrazy a tál sníh, byl ještě před sto lety pro naše předky příležitostí rozloučit se se zimou podle pradávných zvyků a obyčejů.

celý článek >>>

Vánoce v Poděbradech před sto lety

Vánoce v Poděbradech před sto lety

Během letošního jubilejního roku si čtenáři Poděbradských novin mohli ve dvanácti kapitolách udělat obrázek o tom, jak se žilo v našem městě před sto lety – v těžkých válečných letech 1914–1918 a v prvních měsících právě vzniklého samostatného státu. Na závěr budiž přidána ještě kapitolka třináctá s úvahou o tom, jak asi poděbradští občané prožívali své první Vánoce v nové Československé republice.

celý článek >>>

MĚSTSKÉ KULTURNÍ CENTRUM PODĚBRADY
NAMĚSTÍ KRÁLE JIŘÍHO 1/I
PODĚBRADY
TELEFON / FAX: +420 325 612 505
EMAIL: info@ipodebrady.cz
www.ipodebrady.cz

KULTURNÍ A INFORMAČNÍ CENTRUM PODĚBRADY