Zimní vzpomínky na minulost

 

Čas po Novém roce, kdy se začal nápadně prodlužovat den, polevovaly mrazy a tál sníh, byl ještě před sto lety pro naše předky příležitostí rozloučit se se zimou podle pradávných zvyků a obyčejů.


masopustVýznamný malíř, spisovatel a etnograf Ludvík Kuba, který se v Poděbradech narodil v roce 1863, si zachoval až do konce svého dlouhého a plodného života živé vzpomínky na dětství a mládí, které prožil většinou na poděbradském náměstí. Tady měl totiž řadu let jeho otec zámečnickou dílnu a krám. V pamětech, vydaných v roce 1955 (tedy rok před jeho smrtí, † 1956) pod názvem Zaschlá paleta, věnoval celou jednu kapitolu svým dětským prožitkům v průběhu celoročního zvykoslovného cyklu přibližně mezi lety 1870–1880. Ve vzpomínkách se vrátil i do zimního času od Tří králů do masopustu a zanechal nám zajímavé svědectví o tom, že i naši předkové v Poděbradech těmi starými zvyky a obyčeji žili.


„Podle kalendáře se i u nás začínal rok lednem, a to přijdou na řadu nejprve Tři králové, které odborně, avšak nezajímavě, představovali důstojní páni kostelníci v dlouhých černých pláštích, s kaditelnicí a křídou, jíž vlastnoručně psali lidem na dveře své monogramy a letopočet – jen tak tak, že z toho neudělali funus. To nám více padli do noty kluci, kteří nedbali svého dočasného královského majestátu a výstrojem i chováním se nikterak netajili, že chtějí být králi jen pro psinu.


V únoru přišel konec masopustu. Na ten jsme se opravdu těšili vším svým lidským i klukovským právem. Náladu a zvědavost v nás vzbuzovali ‚larvy‘, které se na nás usmívaly nebo šklebily z několika chudých obchodních výkladů od samého začátku masopustu. Visely nebo ležely tam nejrůznější typy v nejrůznějších výrazech, v jednom však společném tónu, který by bylo lze vyjádřit otázkou: je opravdu člověk stvořen k obrazu božímu? Mezi obličeji se válely uši a nosy s vousy nebo bez nich, což dodávalo podívané poťouchlé příchuti umrlčí komory, jak jsem ji znal, když jsme tam na hřbitově někdy nahlédli. Část těchto maškarních rekvizit se spotřebovala na plesích, jak jsme právem usoudili, protože jsme po jednom takovém maškarním bále, jdouce ráno do školy, našli na chodníku pomačkaný nos se zabláceným knírem. S jinými jsme se neshledali v masopustní úterý při pouličním mumraji. Masky se smály nebo mračily, jako staří známí s hlav šprýmařů, kteří jednotlivě nebo ve skupinách konali na vlastní útraty lidumilný skutek, proměňujíce svým občanům toto slzavé údolí na krátkou chvíli v kratochvíli. O skupinách se někdy už napřed šuškalo, co která chystá, ale když se pak některá objevila, ukázal výkřik diváků, že podívaná předčila očekávání. Čiperní harlekýni s tanečnicemi, nebo průvod komediantů s muzikanty a paňáci, bavili nezištně pohodlnější spoluobčany a spoluobčanky, buď rozložené v oknech, nebo lelkující a zevlující na ulicích. Všude vládl hlahol, smích a zpěv, pokud to hudba nepřehlušila.


Nás kluky ovšem nejvíce zajímaly vojenské skupiny starodávně vyzbrojené a vystrojené. Jednou se říkalo, že to jsou gardisté z roku osmačtyřicátého. Patrontaše, šavle, medvědice, helmy – vše nejrůznějších dat a slohů. Při šatech se uplatňoval zákon, podle něhož se dlouhánovi dostalo kalhot krátkých, zakrslému dlouhých, hubenému širokých a tlusťochu úzkých. Krátké kabáty nám dovolovaly rozeznávat na spodkách pod patrontaší, když vojáci stáli řadou v pozoru, dva druhy výrazů: smutný na splasklých gatích, spokojený na gatích naditých. Pak se četa hnula a hned při prvém kroku se na jedné půlce nakrčily a na druhé protáhly, což se při každém kroku měnilo a gatě si podle tempa přehazoval zleva napravo a naopak úsměv či smutek. Bodré a proto i dobré bylo tohle roční veselí, památka pravěkých slavností a zvyků. Člověk někdy potřebuje uvolnit si svěrací kazajku denních zvyklostí a obrátit si život na ruby, aby jej zespodu vykartáčoval ostrým žertem a vylouhoval propocenou podšívku žíravým vtipem. Bohužel, najednou blahodárný zvyk ustal. Nepamatuji se přesně, kterého roku to bylo, ale živě si v mysli obnovuji okamžik – doslova okamžik! – kdy u nás v Poděbradech bylo karnevalu – a to opět doslova! – odzvoněno.


Něco jsme my děti slyšely povídat, že už letos nebudou chodit maškary, ale úředně nám to nikdo nenahlásil, a tak jsme v kritické úterý odpoledne šmejdily po městě, zdali se někde něco neobjeví. Dlouho opravdu nebylo nic, až jsme konečně zdálky zahlédly něco záhadného hrabat se od Hráze ke kostelu. Nemýlily jsme se. Byla to maškara, ale jaká ubohá! Nějaký výrostek se přestrojil za medvěda. Vlastně byl jen hrozně vycpaný, že se sotva hýbal. Jinak jediným jeho vtipem bylo stálé zvonění, ač v rukou nic neměl. Teprve, když jsme ho doběhly, viděly jsme, že má našitý zvonek vzadu na kalhotech, zrovna v rozkroku! Smály jsme se, jistě medvědovi k radosti. Ale ani jeho ani naše radost neměly dlouhého trvání. Od náměstí už kvačil strážník a to hned s vytasenou šavlí. Všichni jsme se zarazili, medvěd také. Hned se chudák začal obracet. Ale trvalo mu to! Než se nadál, měl policajta na zádech.


Budiž tomu policajtovi čest a chvála. Zachoval se v tak kulturně-dějinné chvíli důstojně a lidsky, nebýt toho, že před sebou hocha poháněl jako čuně. Zákon tenkrát uplatnil svoji autoritu – až na ten zvonec. Ten si nedal poroučet a medvědovi se mezi stehny stále houpal a klinkal neohroženě bez ustání. Jen se mi zdálo, že teď už neklinká tak vesele. Ale musela to být jen moje domněnka. Přece si nemohl být vědom toho, že se z veselé masopustní rolničky stal obrátkou masopustním umíráčkem.“


Text: PhDr. Jana Hrabětová, Polabské muzeum Poděbrady

Foto: archiv Polabského muzea

(10. 1. 2019)

 


Jiřího náměstí z 23 000 lego dílků

Jiřího náměstí z 23 000 lego dílků

Sedmdesát hodin. Tak dlouho trvalo zručnému modeláři Eduardu Hyblerovi postavit jižní stranu Jiřího náměstí z lega. Model je novinkou v soukromém Muzeu kostek, které bylo koncem minulého roku v Poděbradech otevřeno.

celý článek >>>

Z domácího kohoutku teče kvalita, nikoliv samozřejmost

Z domácího kohoutku teče kvalita, nikoliv samozřejmost

Otočit kohoutkem, zmáčknout splachovadlo, napustit vanu, bazén. To je každodenní samozřejmost pro Poděbraďáky a celý nymburský okres doma i v práci.

celý článek >>>

Merianova rytina

Merianova rytina

Nejstarší známé vyobrazení Poděbrad, tak zvaná Merianova rytina, pochází velmi pravděpodobně z roku 1650, z doby krátce po třicetileté válce (1618–1648).

celý článek >>>

I takové bývaly zimy v Poděbradech

I takové bývaly zimy v Poděbradech

Před 111 lety byla v našem městě taková zima, že Labe bylo několik měsíců zamrzlé. Při jarním tání pak museli vzniklé kry po mnoho dnů likvidovat dělostřelci.

celý článek >>>

Celý vesmír je řízen dokonalým „jízdním řádem“ po miliony let, říká probošt Vladimír Hronek

Celý vesmír je řízen dokonalým „jízdním řádem“ po miliony let, říká probošt Vladimír Hronek

Vladimíra Hronka, kněze a významného občana Poděbrad, znám již dlouho, nejen z různých kulturních akcí, které se uskutečnily přímo v „jeho“ katolickém kostele. Při společných rozhovorech jsem poznal, že je velmi sečtělý a vzdělaný a že je schopen debatovat o všem, co se dotýká člověka a lidské společnosti. Požádal jsem ho tedy o rozhovor pro PN a položil mu několik otázek, jimiž se zabývám od mládí.

celý článek >>>

Vzpomínka na Leopoldu Dostalovou

Vzpomínka na Leopoldu Dostalovou

k 130. výročí narození národní umělkyně

celý článek >>>

Vánoce v Poděbradech před sto lety

Vánoce v Poděbradech před sto lety

Během letošního jubilejního roku si čtenáři Poděbradských novin mohli ve dvanácti kapitolách udělat obrázek o tom, jak se žilo v našem městě před sto lety – v těžkých válečných letech 1914–1918 a v prvních měsících právě vzniklého samostatného státu. Na závěr budiž přidána ještě kapitolka třináctá s úvahou o tom, jak asi poděbradští občané prožívali své první Vánoce v nové Československé republice.

celý článek >>>

Václav Dostal – válečný hrdina

Václav Dostal – válečný hrdina

Narodil se v Poděbradech 4. července 1888 jako desáté z 11 dětí ředitele a spolumajitele cukrovaru Ing. Leopolda Dostala.

celý článek >>>

MĚSTSKÉ KULTURNÍ CENTRUM PODĚBRADY
NAMĚSTÍ KRÁLE JIŘÍHO 1/I
PODĚBRADY
TELEFON / FAX: +420 325 612 505
EMAIL: info@ipodebrady.cz
www.ipodebrady.cz

KULTURNÍ A INFORMAČNÍ CENTRUM PODĚBRADY