Rozhovor s Petrem Malínským o tom, jak se z poděbradského Boss baru stala textilka
(24. 3. 2020)


Kdo jako první přišel s myšlenkou na šití roušek, kdy to bylo a co ho k tomu vedlo?
Vzniklo to tak, že jsem nejdřív přemýšlel, jak ochráním hosty svého baru. Našel jsem si návod na výrobu papírové roušky na internetu. Vcelku jsem očekával, že to nebude úplně legrace a že si nakonec budeme muset poradit sami. Umístil jsem do dveří bezkontaktní dávkovač mýdla, vymyslel jsem kapající kanystr, aby lidé nemuseli sahat na kohoutek, umístil stojan na papírové ubrousky a každého upozorňoval na nutnost mytí rukou. To bylo ještě v době, kdy do podniku mohlo z nařízení vlády pouze 30 lidí. Den nato jsme se už s pár přáteli sešli a začali pomalu shánět sešívačky, papírové ubrousky, gumičky, papírové tašky a začali cvakat jednorázové papírové roušky. Docházelo mi, že v momentě, kdy se nákaza objeví v okrese, není příliš mnoho času na to pokusit se ochránit co nejvíce lidí. Proto jsme se do toho opřeli a já začal s těmito rouškami a dezinfekcí objíždět obchody. Většinou jsem se setkával s nadšením, ačkoliv tomu ještě nikdo nepřikládal důležitost, což se následně ze dne na den změnilo. Při svém postupu jsem vysvětloval manažerům, jak je třeba chránit lidi u vchodů, a že by bylo ideální mýt jim ruce dezinfekcí dřív, než se dotknou košíku a nasadí si jednorázovou roušku. S tím jsem se však setkal pouze v prodejně Jednoty v Obchodním domě Jiřík u nádraží. První den jsme tedy zavezli pár rouškami Penny, Jiřík a Tesco. Vše jsem hned reportoval na sociální sítě, protože mi přišlo, že osvěta je jediná prevence před šířením a pro tento účel byla facebooková stránka Máme rádi Poděbrady ideální. Druhý den se naše parta zvětšila, rozšířili jsme „vozový park“ sešívaček a vyrazili znovu do boje. Chtěli jsme původně rozdávat roušky osobně, ale vzhledem k tomu, že jsem zavážel Penny, Albert, obě Jednoty a v Nymburce Albert, Lidl a Kaufland, aby měli roušky ihned k dispozici, nebyl na to čas. Na sociální síti se následně rozkřiklo, že máme jednorázové roušky a na základě zájmu jsem zavezl G-Rex, Máj, Tetu, pečovatelský dům naproti hasičárně nebo kolínskou nemocnici a terénní pracovníky v Nymburce a Praze. Situace již začala být dramatická, a proto jsem zvážil veškerá rizika při šíření i fakt, že papírové roušky bez balení neochrání před nákazou moc dlouho. Osadil jsem bar spoustou dezinfekce, nařídil přátelům aktivistům, že to nebude legrace, ale že zkusíme pomoci co nejvíce lidem a že během naší aktivity musíme být nadmíru opatrní, protože jde o životy. Začali jsme balit papírové ubrousky do fresh folie po pěti kusech, abychom měli jistotu, že nedojde ke kontaminaci. Takových balíčků jsme pak rozdali nespočet do obchodů a také do Lysé nad Labem do domova důchodců. Zbyl mi v baru koncentrát širokospektrální dezinfekce, tak jsem sehnal pet lahve a začal ji míchat do zásoby pro lidi. Každého jsem při předání upozorňoval na nutnost otírání klik, povrchů a doporučil chování v případě používání roušky. V ten moment mě oslovila Maruška z projektu Poděbrady šijí roušky, která je nadmíru schopným člověkem a přes prvotní porodní bolesti jsme se postupně začali shodovat na bodech, o které nám opravdu šlo, a to pomoci co největšímu množství lidí za každou cenu. Proto jsem přistoupil na to, že budeme výrobnou a oni se budou starat o distribuci. Vše se dělo tak nějak samo a hrozně sympaticky se nám dařilo spolupracovat. Ale docházelo mi, že papírové roušky nejsou dlouhodobým řešením. Navíc tu byl fakt, že na osobu a den připadá 5 roušek, což bylo naprosto deprimující. Jenže to bychom nebyli správná parta, která měla heslo „lepší než nic“, abychom si neporadili. Využil jsem znovu sociálních sítí a na druhý den jsme měli bar předělaný na továrnu, respektive textilku. Stroje, žehličky, látky, nůžky. Maruška dodala střih a do dvou dnů jsme naši linku dotáhli do dokonalosti, kdy jsme hrnuli v jeden moment jednu sterilní roušku zabalenou ve fresh folii se šňůrkami každých 13 sekund. Co se týká organizace naší „továrny“, tak abych řekl pravdu... teď už se to řídí samo.
Zažili jsme zde něco naprosto mimořádného, kdy se dobří lidé spojili, semkli se a začali makat na společné věci. Normálně mám bar onálepkovaný jako problémový. Avšak mám za to a doufám, že našimi činy a snahou pomoci ostatním jsme dali jasně najevo, že mezi našimi řadami jsou naprosto úžasní lidé, kteří si nezaslouží, aby na ně bylo nahlíženo skrz prsty.


Kde berete materiál a s kým spolupracujete, případně kdo spolupracuje s vámi?
Materiál nám nosí lidé, protože pochopili, že společně to zvládneme. Spolupracujeme se spoustou lidí, ale Maruška z Poděbrady šijí roušky a Iris a jejich tým z kavárny Kafíčko jsou naši parťáci, kteří nám zařizují distribuci potřebným. Šijeme pro všechny. Například i bezdomovce, protože to bude ona riziková skupina lidí, zvláště pak v Praze. Dále pro důchodce v různých místech Poděbrad a okolí. Distribuce probíhá různými směry, ale především spolu s týmem z projektu Poděbrady šijí roušky.


Víte o dalších jednotlivcích nebo organizacích, kteří v Poděbradech roušky šijí pro veřejnost?
Vím a mám ten dojem, že se nám podařilo nastartovat obrovské množství domácích krejčových, které se snaží spolu s námi o to, abychom zařídili pohodu a naději ve městě. (úsměv)


Chcete něco vzkázat poděbradské veřejnosti, poděkovat někomu či vyjádřit nějakou svoji myšlenku ohledně současné situace?
Tato situace není lehká, ale nikoliv neřešitelná, když opravdu každý bude zodpovědný vůči svému okolí. Máme vcelku náskok, tak je třeba vytrvat v úsilí a dostat každému do rukou alespoň 5 roušek. Pak bude velká naděje, že se nám podaří toho prevíta udržet pod kontrolou. Vzkázat bych chtěl, ať lidé automaticky počítají s tím, že celé jejich okolí může být potenciálně infekční. Je nutné dbát na mimořádně dokonalou hygienu po každém dotyku jakéhokoliv předmětu, který je v prostoru větší koncentrace lidí. Moje myšlenka je, že nejlepší skladování roušek je obyčejná zavařovačka, respektive dvě – jedna na čisté a druhá na špinavé roušky. Ideálně stačí večer zalít horkou vodou, použít nějakou vůni nebo bylinky a celý další den máte k dispozici sterilní roušku plnou příjemných vůní. Bylo by toho více, ale na to asi lidé nemají tolik času…

Na snímku Petr Malínsky s Marií Starou z projektu Poděbrady šijí roušky

Text: Kateřina Vaněčková
Foto: archiv M. Staré

Rozhovor s Petrem Malínským o tom, jak se z poděbradského Boss baru stala textilka

(24. 3. 2020)

PM a MSKdo jako první přišel s myšlenkou na šití roušek, kdy to bylo a co ho k tomu vedlo?

Vzniklo to tak, že jsem nejdřív přemýšlel, jak ochráním hosty svého baru. Našel jsem si návod na výrobu papírové roušky na internetu. Vcelku jsem očekával, že to nebude úplně legrace a že si nakonec budeme muset poradit sami. Umístil jsem do dveří bezkontaktní dávkovač mýdla, vymyslel jsem kapající kanystr, aby lidé nemuseli sahat na kohoutek, umístil stojan na papírové ubrousky a každého upozorňoval na nutnost mytí rukou. To bylo ještě v době, kdy do podniku mohlo z nařízení vlády pouze 30 lidí. Den nato jsme se už s pár přáteli sešli a začali pomalu shánět sešívačky, papírové ubrousky, gumičky, papírové tašky a začali cvakat jednorázové papírové roušky. Docházelo mi, že v momentě, kdy se nákaza objeví v okrese, není příliš mnoho času na to pokusit se ochránit co nejvíce lidí. Proto jsme se do toho opřeli a já začal s těmito rouškami a dezinfekcí objíždět obchody. Většinou jsem se setkával s nadšením, ačkoliv tomu ještě nikdo nepřikládal důležitost, což se následně ze dne na den změnilo. Při svém postupu jsem vysvětloval manažerům, jak je třeba chránit lidi u vchodů, a že by bylo ideální mýt jim ruce dezinfekcí dřív, než se dotknou košíku a nasadí si jednorázovou roušku. S tím jsem se však setkal pouze v prodejně Jednoty v Obchodním domě Jiřík u nádraží. První den jsme tedy zavezli pár rouškami Penny, Jiřík a Tesco. Vše jsem hned reportoval na sociální sítě, protože mi přišlo, že osvěta je jediná prevence před šířením a pro tento účel byla facebooková stránka Máme rádi Poděbrady ideální. Druhý den se naše parta zvětšila, rozšířili jsme „vozový park“ sešívaček a vyrazili znovu do boje. Chtěli jsme původně rozdávat roušky osobně, ale vzhledem k tomu, že jsem zavážel Penny, Albert, obě Jednoty a v Nymburce Albert, Lidl a Kaufland, aby měli roušky ihned k dispozici, nebyl na to čas. Na sociální síti se následně rozkřiklo, že máme jednorázové roušky a na základě zájmu jsem zavezl G-Rex, Máj, Tetu, pečovatelský dům naproti hasičárně nebo kolínskou nemocnici a terénní pracovníky v Nymburce a Praze. Situace již začala být dramatická, a proto jsem zvážil veškerá rizika při šíření i fakt, že papírové roušky bez balení neochrání před nákazou moc dlouho. Osadil jsem bar spoustou dezinfekce, nařídil přátelům aktivistům, že to nebude legrace, ale že zkusíme pomoci co nejvíce lidem a že během naší aktivity musíme být nadmíru opatrní, protože jde o životy. Začali jsme balit papírové ubrousky do fresh folie po pěti kusech, abychom měli jistotu, že nedojde ke kontaminaci. Takových balíčků jsme pak rozdali nespočet do obchodů a také do Lysé nad Labem do domova důchodců. Zbyl mi v baru koncentrát širokospektrální dezinfekce, tak jsem sehnal pet lahve a začal ji míchat do zásoby pro lidi. Každého jsem při předání upozorňoval na nutnost otírání klik, povrchů a doporučil chování v případě používání roušky. V ten moment mě oslovila Maruška z projektu Poděbrady šijí roušky, která je nadmíru schopným člověkem a přes prvotní porodní bolesti jsme se postupně začali shodovat na bodech, o které nám opravdu šlo, a to pomoci co největšímu množství lidí za každou cenu. Proto jsem přistoupil na to, že budeme výrobnou a oni se budou starat o distribuci. Vše se dělo tak nějak samo a hrozně sympaticky se nám dařilo spolupracovat. Ale docházelo mi, že papírové roušky nejsou dlouhodobým řešením. Navíc tu byl fakt, že na osobu a den připadá 5 roušek, což bylo naprosto deprimující. Jenže to bychom nebyli správná parta, která měla heslo „lepší než nic“, abychom si neporadili. Využil jsem znovu sociálních sítí a na druhý den jsme měli bar předělaný na továrnu, respektive textilku. Stroje, žehličky, látky, nůžky. Maruška dodala střih a do dvou dnů jsme naši linku dotáhli do dokonalosti, kdy jsme hrnuli v jeden moment jednu sterilní roušku zabalenou ve fresh folii se šňůrkami každých 13 sekund. Co se týká organizace naší „továrny“, tak abych řekl pravdu... teď už se to řídí samo.Zažili jsme zde něco naprosto mimořádného, kdy se dobří lidé spojili, semkli se a začali makat na společné věci. Normálně mám bar onálepkovaný jako problémový. Avšak mám za to a doufám, že našimi činy a snahou pomoci ostatním jsme dali jasně najevo, že mezi našimi řadami jsou naprosto úžasní lidé, kteří si nezaslouží, aby na ně bylo nahlíženo skrz prsty.

Kde berete materiál a s kým spolupracujete, případně kdo spolupracuje s vámi?

Materiál nám nosí lidé, protože pochopili, že společně to zvládneme. Spolupracujeme se spoustou lidí, ale Maruška z Poděbrady šijí roušky a Iris a jejich tým z kavárny Kafíčko jsou naši parťáci, kteří nám zařizují distribuci potřebným. Šijeme pro všechny. Například i bezdomovce, protože to bude ona riziková skupina lidí, zvláště pak v Praze. Dále pro důchodce v různých místech Poděbrad a okolí. Distribuce probíhá různými směry, ale především spolu s týmem z projektu Poděbrady šijí roušky.

Víte o dalších organizacích nebo jednotlivcích, kteří v našem městě šijí roušky pro veřejnost?

Vím a mám ten dojem, že se nám podařilo nastartovat obrovské množství domácích krejčových, které se snaží spolu s námi o to, abychom zařídili pohodu a naději ve městě. (úsměv)

Chcete něco vzkázat poděbradské veřejnosti, poděkovat někomu či vyjádřit nějakou svoji myšlenku ohledně současné situace?

Tato situace není lehká, ale nikoliv neřešitelná, když opravdu každý bude zodpovědný vůči svému okolí. Máme vcelku náskok, tak je třeba vytrvat v úsilí a dostat každému do rukou alespoň 5 roušek. Pak bude velká naděje, že se nám podaří toho prevíta udržet pod kontrolou. Vzkázat bych chtěl, ať lidé automaticky počítají s tím, že celé jejich okolí může být potenciálně infekční. Je nutné dbát na mimořádně dokonalou hygienu po každém dotyku jakéhokoliv předmětu, který je v prostoru větší koncentrace lidí. Moje myšlenka je, že nejlepší skladování roušek je obyčejná zavařovačka, respektive dvě – jedna na čisté a druhá na špinavé roušky. Ideálně stačí večer zalít horkou vodou, použít nějakou vůni nebo bylinky a celý další den máte k dispozici sterilní roušku plnou příjemných vůní. Bylo by toho více, ale na to asi lidé nemají tolik času…


Na snímku Petr Malínsky s Marií Starou z projektu Poděbrady šijí roušky


Text: Kateřina Vaněčková

Foto: archiv M. Staré

 


 

MĚSTSKÉ KULTURNÍ CENTRUM PODĚBRADY
NAMĚSTÍ KRÁLE JIŘÍHO 1/I
PODĚBRADY
TELEFON / FAX: +420 325 612 505
EMAIL: info@ipodebrady.cz
www.ipodebrady.cz

KULTURNÍ A INFORMAČNÍ CENTRUM PODĚBRADY